O čem dívky sní

O čem dívky sní

Rozhovor s malířkou Barborou Lungovou byl zajímavý. Nejen proto, že Bára je velice inteligentní, otevřená a samostatná žena, ale také proto, že probíhal v netypickém prostředí. Na provizorní lavičce v zaprášeném a ušmudlaném dvoře jsem ještě nikdy s nikým rozhovor nedělala. Nakonec, byl to docela zajímavý kontrast, obrazy a umění proti rozvrzané lavičce a zchátralosti starého dvora.

Báře totiž zrovna dovezli obrazy její a dalších umělkyň, které budou společně vystavovat. A protože jsme je neměly kam schovat a čekaly jsme na klíče, rozhodly jsme se pro rozhovor mezi nebem a zemí. Kolemjdoucí sice občas nevěřícně koukali, ale nám to nevadilo.

Tak se nám nejdříve trochu představte.
Jmenuji se Barbora Lungová a před týdnem jsem diplomovala na fakultě výtvarných umění v Brně v oboru malba. Před třemi lety jsem absolvovala na filosofické fakultě anglistiku a filmovou vědu. Zabývám se především malbou, živí mne ovšem překládání a učení angličtiny. Nyní jsem se kromě toho pustila do kurátorských projektů a to v rámci občanského sdružení UffArt, které jsme založily ještě se spolužačkou Andreou Štekrovou a s Markétou Hluškovou. Náplní našeho sdružení je pořádání výtvarných záležitostí - výstav , sympozií. Protože samy nemáme žádnou galerii, tak se snažíme spolupracovat s různými institucemi. Takže jsme vlastně taková kurátorská bezprizorní platforma. Naše spolupráce spočívá hlavně v kooperaci s nějakou institucí, která nás může podpořit, ať už daným prostorem, mediální záštitou a tak dále.

Tady v Bystřici představíte dvanáct umělkyň výstavou nazvanou Dívčí sen....
Máte pravdu, je tam začleněno dvanáct autorek, které náleží minimálně do dvou generací. Zhruba polovina z nich jsou naše spolužačky z fakulty výtvarných umění, ať už čerstvé absolventky nebo ještě i studentky. Potom je zastoupeno několik autorek generace třicátníků, To jsou například absolventky sochařské školy Karla Nepraše nebo Jiřího Sopka. Potom jsem přizvala ke spolupráci i malířku Martu Hadincovou, které je zhruba pětačtyřicet a paní Rónaiovou ze Slovenska. Ta už je z další generace, je jí pětapadesát, ale já jsem tu chtěla dát dohromady ženy co nejrůznějšího věkového spektra. Ty, na které jsem narazila, mi přišly velice zajímavé svým výtvarným projevem a hlavně svým způsobem myšlení. Takže jsem chtěla ukázat, že přestože umělkyně spadají do dvou různých generací, přesto můžou dělat díla naprosto myšlenkově spřízněné. A že vlastně dívka je v každé ženě a vůbec nezáleží na věku, může jí být třeba sto.

Někdo nazývá vaši výstavu feministickou, jste feministky v pravém slova smyslu?
Já nevím, jak kolegyně, já jsem a nepřipadá mi to jako nějaké hanlivé slovo nebo hanlivý termín, protože podstatou feminismu není nějaká nenávist k mužům, ale pouze touha se jim nějak vyrovnat nebo mít stejné šance.

A proč jste si vybraly zrovna Bystřici nad Pernštejnem?
Já jsem už před několika lety spolupracovala se Zdeňkem Musilem, který tady má velice progresivní galerii Duna tri a před třemi lety jsem měla tu čest u něho vystavovat. Minulý rok mne Zdeněk přizval ke spolupráci na různých kurátorských projektech. Já jsem mu tehdy řekla, že jsme právě založily UffArt, a že mám nápad v podobě právě Dívčího snu. Takže jsme dali hlavy dohromady a výsledkem je nynější výstava.

Na Vysočině je středem výtvarného umění krajinářství a ta vaše díla, to je něco naprosto odlišného. Jaký myslíte, že budete mít ohlas?
Já moc Vysočinu neznám, ale sama taky nejsem z velkého města, pocházím z Kyjova, což je město asi o čtyři tisíce lidnatější, než Bystřice, ale jinak si myslím, že ta situace by mohla být analogická. Já se neodvažuji dělat vůbec žádné předběžné závěry. Je možné, že někteří lidé budou pobouřeni, ale to by se mohlo stát i v Brně nebo v Praze. Naopak si myslím, že sem přivážíme špičkové umění, protože umělkyně pochází z našich špičkových škol a snažila jsem se vybírat ty, co mají nejzajímavější a nejosobitější výtvarný projev nejen formálně, ale taky intelektuálně. Takže si myslím, že občané města Bystřice a okolí mají výjimečnou šanci vidět skvělou výstavu.
Tahle výstava má pokračování v Komunikačním prostoru Školská 28 v Praze a v podstatě jde o to, že má dvě části. Takže pokud někdo bude mít zájem shlédnout ji kompletní, tak musí navštívit jak Bystřici, tak Prahu, protože ta pražská část je jakýmsi rozvinutím bystřické a budou tam úplně jiné obrazy a objekty, ale budou od týchž umělkyň.

Co všechno na výstavě uvidíme?
V drtivé většině tam budou obrazy a sochy a asi dvě fotografie. Ale je to především výstava realizovaná v klasických médiích, protože já jsem malířka a musím se přiznat, že novým médiím až tak nerozumím. Sice jsem studovala filmovou vědu, ale to je zase něco jiného než třeba video art nebo konceptuální umění instalace. A mám k tomu i mnohem bližší vztah. Výhodou i nevýhodou toho, že člověk je zároveň umělec i kurátor, je to, že možná nemám takový odstup a takovou objektivnost, jako nezávislí kurátoři, kteří jsou vystudovaní kunsthistorici. Ale na druhé straně můžu nabídnout svým způsobem mnohem zajímavější pohled na určité trendy ve výtvarném umění, protože pozoruji něco, co se snažím nalézt i u jiných lidí.

A nakonec ještě od kdy do kdy ta výstava bude a kde přesně ji můžeme najít.
Výstava bude zahájena v neděli, 28. května v osmnáct hodin v Městském muzeu v Bystřici nad Pernštejnem a bude končit 13. srpna. Zároveň od 15. června do 4. července bude probíhat ve Školské 28 v Praze, což je ulice kousek od Václavského náměstí.

Když jsem viděla katalog obrazů, které jsou součástí výstavy Dívčí sen, byla jsem překvapená, o čem některé dívky sní. Nečekejte jenom samou romantiku, možná budete šokováni otevřeností a erotičností některých děl. Ale i pro ty konzervativnější to bude určitě zajímavé srovnání s naší něžnou krajinomalbou. Některé z děl se vám mohou zdát přímo pohoršující, ale umělkyně vás nechce pohoršit, ale spíše něco svým dílem vyjádřit. Zkuste se do obrazu více zahloubat, třeba si z výstavy odnesete něco více, než jen ruměnec ve tváři.