Hraniční a smírčí kámen, tajemný buk a zelená kočka

Hraniční a smírčí kámen, tajemný buk a zelená kočka

Taky vás sluníčko a nádherné počasí uplynulých dní vyhnaly ven na výlet? Já jsem využila pozvání Františka Dvořáčka a jela jsem se podívat na němé svědky dávných časů, které se nachází v blízkosti Stříteže.

 

Sice mi celou cestu pražilo do auta sluníčko, ale jakmile jsme byli na místě a František mi chtěl ukázat hraniční kámen pernštejnského panství, začalo samozřejmě pršet. Kámen jsme i přes vytrvalý déšť našli, prohlédli i nafotili. Je na něm vytesána zubří hlava a je prostě

 

nádherný. Však také je jeden z mála, co zůstal na svém místě. Spousta hraničních kamenů teď má své místo v zahrádkách chat a chalup. To by se asi mocný a hrdý vládce pernštejnského panství divil, kde skončil jeho majetek. Za jeho časů by si nikdo nedovolil na hraniční kámen ani jen křivě pohlédnout a dnes se mnozí nepozastaví ani před jejich krádeží. Naštěstí je kámen v lesním porostu dobře skryt, tak doufám, že tam ještě nějakou dobu vydrží.

Pak jsme se vydali dál a dojeli jsme k bývalému srubu hraběte Mitrovského. Pršet už naštěstí přestalo a tak prohlídka mramorového smírčího kamene proběhla v mnohem příjemnějších podmínkách. Jak mi František řekl, ke kameni se váže i pověst:


„Když se kácely stromy, které měly být použity na opravu kostela ve Věžné, jeden ze vzrostlých smrků spadl tak nešťastně, že zabil dělníka Berku. V upomínku jeho smrti byl vytesán smírčí kámen. Na místě neštěstí stál poměrně dlouho, jednou se však zalíbil jednomu veřejnému činiteli. Ten si ho nechal dovézt domů a zabudoval ho do zápraží. Jaké bylo ale jeho překvapení, když najednou večer na zápraží uslyšel kroky a šramot. Myslel si, že to časem přejde, ale hluk se vracel noc co noc. Nakonec to nevydržel, kámen vykopal a pohodil ho na kraj lesa. Tam ho po nějaké době našel majitel srubu pohozený v kopřivách. Zkoušel ho nabídnout obci, ale ta neměla zájem. Nakonec ho zabudoval u svého srubu a nebohému Berkovi nechal čtyři sta let po jeho smrti sloužit mši."
Teď už Berka strašit nechodí. Nejen proto, že byla za jeho duši odsloužena mše, ale také proto, že kámen tentokrát nebyl přemístěn násilně, byla to vlastně jeho záchrana. U srubu je posazen na krásném a důstojném místě pod vzrostlou břízou.

Když jsme se na Berkův kámen dost vynadívali, vydali jsme se do nedalekých Moraveckých Pavlovic. Nejenže je tam velice hezky, ale najdete tam i spoustu zajímavostí.

Tam jsme také našli další hraniční kámen. Na první pohled byste řekli, že je to docela obyčejný kamenný patník. Ale nenechte se mýlit. Při bližším pohledu na něm objevíte několik písmen. Kámen měl určovat hranice panství Moraveckého, Mitrovského a Tišnovského kláštera. Takže tento obyčejný kamenný patník měl ve své době velkou důležitost a vážnost.

Nepřehlédnutelné jsou i kříže, které jsme cestou viděli. Kříže a křížky najdete na Vysočině skoro na každém kroku. Většinou kamenné, někdy železné nebo dřevěné, neprávem trochu opomíjené. Většina z nich má význam pouze pro určitý okruh lidí, kteří znají jejich historii. Ale každý z nich je originál, každý skrývá své tajemství. Možná, že se nám některá tajemství podaří v budoucnosti odhalit, ale tentokrát jsme jen mlčky prošli kolem.

Moravecké Pavlovice nejsou zajímavé pouze historií, ale také přítomnost vás překvapí. V dnešní době, kdy si všechny úřady staví svá honosná sídla s vysvětlením, že musí reprezentovat, zaskočí nejednoho návštěvníka místní Obecní úřad. Najdete ho hned vedle autobusové zastávky. Vznikl ze stavební buňky, která dostala nový kabát. Tím bylo reprezentaci učiněno zadost.

Naše další cesta vedla ke krásnému starému buku. V roce 2004 byl navržen jako Strom roku. Na Vysočině skončil jako první, ale v celostátním kole nakonec vyhrála šestikmenná lípa rostoucí u ZŠ v Zámrsku. Mohutný buk je viditelný už zdálky a také je od něj nádherný výhled po okolí. Jeho stáří je odhadováno na úctyhodných 270 let a svou výškou 27 metrů a obvodem 475 centimetrů si určitě vaši pozornost zaslouží. O jeho historii toho moc nevím, podle Ing. Zábrši, který ho do ankety navrhl, byl zřejmě zasazen jako hraniční strom.

Naše poslední zastávka byla u již zmiňovaného Ing. Zábrši. Tento stále velmi aktivní pán je již v důchodu, ale podle slov manželky chvilku neposedí. I my jsme na něj museli čekat, ale čekání se vyplatilo. Přišel zanedlouho a ne sám, ale v doprovodu pracovníků CHKO Žďárské vrchy, se kterými se vydal kroužkovat černé čápy. Ale o tom zase někdy příště.

Málem bych zapomněla na zelenou kočku. Ta nemá s historií nic společného, je to obyčejná kočka rodiny Dvořáčkových. Zaujala mne její zelená barva a František mi pohotově začal vyprávět, že je to úplně nově vyšlechtěný druh kočky, že jich je stále ještě málo, ale je o ně veliký zájem. V duchu jsem přemýšlela, jestli je to pravda. Jsou kočky šedé, bílé, černé, hnědé, dokonce i modré a nakonec jsem mu byla ochotná i uvěřit. Pak mi se smíchem vysvětlil, že je to úplně normální vesnická číča, ale že si našla pelíšek v krabici, kde jeho dědeček-malíř skladoval barvy. Od té doby chodí přebarvená nazeleno. A docela jí to sluší, co říkáte?