Stáj Sága - povídání o koních a hlavně o lidech

Stáj Sága - povídání o koních a hlavně o lidech

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Jistě je na tom spousta pravdy. Ale ne každý si může takovouto podívanou dovolit. Jsou mezi námi lidé s menším či větším postižením, pro které je jízda na koni téměř nemožná.

Slovo téměř je zde zcela na místě. I tito lidé si mohou pohled z koňského hřbetu dopřát. U nás na Vysočině jim to umožní například stáj Sága, což je vlastně taková rodinná farma v obci Javorek, nedaleko Jimramova. Najdete tu šest koní, kteří jsou speciálně vycvičení pro lidi s tělesným nebo mentálním postižením. Mají zde k dispozici bezbariérový apartmán pro pět osob, který mohou postižení využít na rodinnou rekreaci.

Za tři roky existence stáje Sága ji už navštívila spousta klientů a mnohým z nich tady pomohli nejen fyzicky, ale i psychicky. Návštěvníci se sem často vrací, více či méně pravidelně. Její majitelka, Helena Štětková, vymyslela dokonce speciální sedlo pro postižené. S ní jsem si také povídala - o práci, o koních, o lidech, prostě o všem, co život přinesl.

Zabýváte se zde hypoterapií?
To, co dělám, není hypoterapie. Ta je jenom opravdu cvičení jízdy na koních. U nás je ta možnost, hlavně díky speciálním sedlům, aby na koně mohli i lidé ochrnutí od hlavy dolů a to nejen v uzavřeném prostoru, ale i ven, do přírody. Takže já jim koně vedu a oni jsou připoutáni v sedle, aby bylo zamezeno případnému pádu. Tak chodí relaxovat. Já tomu, co zde děláme, říkám relax na koni a považuji to spíš za takové posilování těla i ducha.

Postižení už o vás určitě ledacos ví, chodívají k vám pravidelně?
Já za ty tři roky mám už pravidelnou klientelu. Nedělám jen vozíčkáře nebo lidi s ochrnutím, ale dělám i mentálně postižené děti a hlavně dospělé. Mentálně postižení dospělí v republice mají hrozně omezenou možnost jít na koně, protože váhový limit je sedmdesát kilo. A většina dospělých má tu váhu o hodně vyšší. Takže s nimi pracuji také a dá se říct, že jich je většina. Stacionáře, které jezdí třeba až z Prahy, z Brna nebo z Třebíče pravidelně jednou za čtrnáct dní, to je ta velká část mé klientely. Ti nemají možnost jít na terapii jinam, protože jinde je odmítají s vysvětlením, že u nich není naděje nějakého vývoje. Já mám ale natočenou i kazetu, na které je opravdu vidět, že i oni spolupracují. Když přijdou poprvé, tak mají strach, nedotknou se koně. Po několika návštěvách už zvedají koňům nohy, pomůžou je strojit. Většinou jsou směrováni tak, že mohou dělat práci ze země. Takže třeba čistí koně. U těchto mentálně postižených není vyloženě nutné, aby jezdili, ale u nás jezdí. Podílí se na ošetřování, na přípravě, zezačátku chodí na lonžie, učí se pohybu koně a tak dál. Oni se do určité míry učit mohou. A tak se k nim musí i přistupovat. Mnozí z nich jsou schopní si koně i sami vést. Naopak vozíčkáři toto nemohou, protože jejich fixní část jsou jenom ruce. Takže po nich nemůžu chtít, aby si koně vedli. Ale díky speciálnímu sedlu, ve kterém má přikurtované nohy i trup, nemá pocit, že mu nohy vlají ve vzduchu. A ani to nevypadá nekulturně, jako když chodí jenom na deku. Takhle je pevně posazený a když nás potká někdo v lese, tak nepozná, že je to nechodící člověk. A paradoxně pak takový člověk vypadá lépe v sedle než třeba ve vozíku.

Jak jste získávala první klienty?
Mnozí byli z fyzioterapeutického centra od paní Čápové, hlavně co se týká tělesného postižení. Mentálně postižené jsem začala před třemi lety sama objíždět, navštívila jsem různé stacionáře, charity nebo dětské domovy. Mám tu děti s různým postižením, autisty, Downův syndrom ....

Postižení lidé se určitě nezapojí okamžitě. Jak dlouho to tak trvá, než najdou vztah ke zvířeti a odvahu si na něj sednout?
Než si zvyknou, to je třeba otázka dvou až tří měsíců. Musí si zvyknout na mne, na koně. Prvně jezdí v uzavřeném prostoru, kde je naprosté ticho a pískový povrch a ta možnost, že by se kůň lekl nebo zakopl je úplně minimální. Takže si pomalu zvykají na to, co to vůbec obnáší. Někdo je překvapený, jak na něj všechno působí.
Tak třeba u těch vozíčkářů, protože to jsou většinou dospělí a především muži ( ženy buď nemají čas nebo jsou to maminky, kterým se stal ten úraz až v době, kdy byly vdané a jsou vázané na rodinu), tam to je o tom, že jejich tělo si postupně tak zvykne na uvolnění svalů jízdou na koni, že sem chodí pravidelně před cvičením s fyzioterapeutem. Ten s nimi pak má jednodušší práci.

A nemají tito pacienti pak třeba problémy se zády? Přece jen nejsou zvyklí na otřesy...
Ne. Tam jsou dvě takové misky vah, protože otřes nastává v momentě, kdy se kůň dá do klusu. Což tady dělá jediný vozíčkář a ten ještě před úrazem jezdil aktivně na koni. Takže pro něj je pohyb koně naprosto přirozený. S ním na koni i klušu i cválám. Ale jinak chodí koně v plynulém chodu, což znamená, že tu nejsou žádné otřesy. Tento pohyb pacientům rozehřívá svaly. Při hypoterapii se říká, že nelze, aby kůň prohříval, když má něco víc, než deku. Ale na druhou stranu, už od dob dávno minulých sloužilo sedlo jako prostředek k tomu, aby zpříjemňovalo sezení na koni. Deka má několik nevýhod. Člověk, který je naprosto necitlivý ve spodní půlce těla, ani nepozná, když mu konečník dosedne přímo na kohoutek na hřbet koně. Takže on to zjistí až v době, kdy má problémy. Sedlo, které máme, je udělané tak, aby měl pacient přirozený sed a dobré držení těla. Kdežto když si sedne třeba do vozíku, který není pevný, tak se hrbí.

Jaký je rozdíl mezi tím, jestli jezdíte s mentálně postiženým nebo vozíčkářem?
Dospělý vozíčkář, pokud není potřeba, se nekurtuje. Pak i víc spolupracuje. Kdežto mentálně postiženého spolupracovat nedonutíte. Nemůžete si být jistá, že nedojde k nějakému zvratu jeho nálad. Někdo je opravdu velmi spontánní a může se stát, že z radosti seskočí. Na to musí být člověk připravený a musí být i velice soustředěný. Je důležité, aby byl pacient přikurtovaný. Hlavně proto, abyste věděli, že nemůže seskočit nebo jinak nepřiměřeně reagovat. Ke každému pacientovi se musí přistupovat úplně jinak. Jiné jsou i děti, které určitě do těch patnácti let věku nekurtuji na sedle, ale jezdí jenom se mnou, samozřejmě pokud to váha a zdravotní stav umožňuje. Ony samy nedokáží reagovat na podněty, ať už jsou mentálně nebo tělesně postižené.

Začínala jste s vozíčkáři nebo s mentálně postiženými?
S mentálně postiženými dospělými, kteří docházejí do stacionářů. Jsou to klienti okolo třiceti až pětatřiceti let věku, kteří mají normální rodinné zázemí. Je to vlastně taková školka pro dospělé. Oni je ráno sváží do stacionářů a rodiče si je podle svého pracovního vytížení vyzvedávají. Za nimi jsem nejdříve jezdila a spolupracovala jsem hodně s jejich vychovatelkami. Ty mne nechávaly nahlídnout do záznamů, abych věděla něco o psychologii pacientů. Ale také mi byly vždy k ruce, takže jsem věděla, že ten a ten pacient má problémy s rovnováhou nebo jiný že má fobii ze zvířat.

Vaše původní profese?
Co se týče hypoterapie, nemám vůbec zaměření tady tohoto směru. A co se týče jezdectví, tak jezdím od pěti let. Všechny své zkušenosti jsem si nasbírala sama. Můj starší bratr dělal devět let u jízdní policie, takže jsem se zabývala koňmi hodně dlouho. Můj druhý bratr, který už nežije, studoval v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. V druhém ročníku měl velmi těžký úraz a po něm byl šest let tělesně i mentálně postižený. Na následky tohoto úrazu nakonec zemřel. Od doby, co se po úraze vrátil z nemocnice domů, jsme s ním zacházeli jako se zdravým a on dál jezdil na koni. Jeho první kroky vedly do stáje. Bylo mu sedmnáct let. Koně se dokázali přizpůsobit tomu, že je nemocný a nesmí spadnout. Kůň byl ochotný se mu nahnout, jen aby nespadl, nechal ho nasedat ze země, vstával mu ze země, vyšel mu vždycky vstříc. Mě v té době bylo deset a měla jsem tohle všechno denně na očích. Koně tak, jak poslouchali jeho, neposlouchali nikoho z nás. Poté, co umřel, se nikdo z nás s těmi koňmi nedomluvil. On na ně pískal, různě pokřikoval a oni pak reagovali velice nepřiměřeně na to, když jsme je zkoušeli normálně jezdit. Od té doby vím, že kůň hrozně dobře vnímá.

Musíte si koně nějakým způsobem vybírat?
Pravda je, že můžete koně vychovávat třeba od šesti měsíců, což je doba, kdy se koně odstavují od matky, ale nikdy, až do tří let věku, kdy je dospělý, nemůžete vědět, jestli se vám bude hodit. S postiženými nesmí být třeba hřebec, protože ten vymítí ze stáda všechno, co je nemocné. A velmi dobře pozná, jestli je člověk zdravý nebo ne, ať už tělesně nebo mentálně.
Ostatní koně se k mentálně postiženým chovají úplně jinak, spíše jako k dětem. Velice ohleduplně. Ale i mezi nimi existují výjimky. Někdy začnou v boxu řádit a chovají se jako rozzuření lvi. Je na nich vidět, že mají touhu to nedokonalé stvoření vymýtit. Nikdy se do dospělosti koně nedá říct, jak bude reagovat. Buď v sobě potlačí tu touhu ublížit tomu slabému jedinci nebo ne. Naučit ho můžete tomu, že se neleká berlí, střelby, vozíku, nevadí mu, že se na něj nasedá svrchu nebo zespoda, to se dá všechno naučit, ale musí se nejdříve vyzkoušet, jak reaguje na někoho s handicapem.

Jaké koně máte a jak jsou staří?
Mám čtyři kobyly a dva valachy. Nejmladšímu koni je šest a nejstaršímu třináct let.

Jak poznáte, že je kůň na tuhle činnost vhodný?
Koně si sháním až ve věku dospělosti, kdy už má něco za sebou. Jejich vlohy se dají poznat i podle toho, jak se chová, když přijde do cizího prostředí. Když jdete koně kupovat, tak nikdy nemáte jistotu. Já se vždycky chovám, jako ti moji mentálně postižení pacienti. Ačkoliv to mnohým přijde divné nebo k smíchu, přesto jdu ke koni úplně tak, jako oni. Jim nevysvětlíte, že koni nesmí sahat do oka nebo na ocas. Proto se i já k nim snažím přistupovat stejně i s tím rizikem, že můžu být zraněná. Takhle okamžitě poznáte, jestli je kůň ve střehu nebo vás bere.

Stalo se vám, že jste musela koně vrátit?
Stalo, ale vracela jsem ho ze zdravotních důvodů. Od státu je daná ochranná lhůta čtyřicet dní, je to podobné, jako je třeba záruční doba na výrobky. Ten, kdo si koně koupí, má čtyřicet dní na to, aby si ho vyzkoušel. V této době ho můžete vrátit za skryté vady. Třeba když by z ničeho nic začal být zlý, začal kousat nebo by začal kašlat. Dnes jsou různé tlumící prostředky a tyto příznaky se dají utlumit. Ale to funguje jen po určitou dobu. Ta čtyřicetidenní lhůta je jistota, že tak dlouho žádné léky nepůsobí.

Je pro vás lepší, jestli jezdí klienti pravidelně, ale na kratší dobu nebo spíše vítáte dlouhodobý pobyt?
Ono má každé svoje. To, že jezdí pravidelně je perfektní v tom, že jsou spontánní. Strašně se na to těší. U dlouhodobých pobytů je víc času klienty poznat. Vidíte je šest dní za sebou. Jiné je to u mentálně postižených, protože těm se po nějaké době začne stýskat po domově. Takže se už nedokážou tak uvolnit a najednou jim koně zevšední. Kdežto u vozíčkáře je dlouhodobý pobyt dá se říct nezbytný. On když tu stráví týden s rodinou, tak to všichni vnímají úplně jinak. Rodina ho začne brát úplně jinak, protože vidí, jak ho to strašně baví a jak se najednou změnil, je třeba ochotný i pracovat. Což u starších pacientů je většinou jindy problém. Kůň je nutí pracovat celým tělem, zapojí i svaly, které jinak nepoužívají. Zároveň je to i hrozně baví.

Máte nějakou vizi do budoucna?
Hlavně abych na to nebyla sama. Já nejenže dělám s postiženými klienty, ale učím i jezdectví a to většinou od základů.
Pak také máme strašně malou halu. Ta je dostačující pro pacienty, protože zamezuje jakýmkoliv přístupům z okolí a vnějším ruchům, ale na jezdectví jako takové není vhodná. Koňům naše malá hala spíš ubližuje. Jsou v ní zvyklí pracovat pod pacientem. Na cval, překážky, prostě pro to ježdění pro radost vhodná není. Pokud je zima tak dlouho, jak tady na Vysočině bývá, pak jsou tímto malým prostorem velice omezení. A kůň, který pracuje pod pacientem, musí pracovat i pod jezdcem. Jinak by mu ochably nejen svaly, ale i mysl.
Zatím se ani nedá říct, že by mne to za ty tři roky živilo. Finance stačí pouze na zaplacení nákladů na koně. Proto taky ta má vize do budoucna je nejen hala, ale určitě i sponzoři, kteří by třeba zaštítili jednoho z koní. Když kůň nepracuje, tak na sebe nevydělává. Ale i on musí odpočívat. Koně v mé stáji dělají šest dní v týdnu, ale v pondělí nepracují. Ale i tak je jejich vytížení obrovské.

Kolik stojí jízdy?
Ceny najdete na našich internetových stránkách. Jsou nižší, než by vlastně měly být. Pacient, který jde léčebně na koně, platí 110,-Kč za třicet minut. Ta délka nesmí nikdy přesáhnout onu únosnou hranici, což třicet minut na koni je, zvlášť v uzavřeném prostoru. Projížďky jsou dvě stě korun na hodinu.

Máte nějaké pomocníky?
Tady v Javorku je pár děvčat-dobrovolnic, které rády chodí. Ty netahají hnůj, ani nedělají manuální práci, ale chodí sem s tím, že třeba berou koně na ruku, což znamená na vodítko, aby je nezatěžovaly na záda. Záda koní trpí nejvíc, mám klienty i okolo sto dvaceti kil. Plus speciální sedlo, které váží dalších dvacet sedm kilo. Takže ta váha je obrovská. A aby si koně odpočinuli, mají tyhle své ošetřovatelky.
Nedá se ale říct, že by koně nějak trpěli na lidi. Oni nejraději odpočívají bez jakéhokoliv kontaktu. Proto tu máme pravidlo, že v pondělí koně nečistíme, ale necháváme je volně, aby měli nerušený klid.

Překvapilo mne, že máte i sto dvacetikilové pacienty. Do kolika kil se můžou koně zatěžovat?
Když je to jezdec, tak by měl mít devadesát kilo, nejezdec může být i těžší. Těch sto dvacet kil je hraniční váha, kůň pak musí vyváženě odpočívat. Těžší pacienti se vozit dají, ale koní by musel být větší počet, což pro mne není finančně únosné. Třeba hypoterapie je dotovaná státem, takže mají každoroční příliv peněz. Je tam také obrovský realizační tým od lékaře přes fyzioterapeuta až po vodiče koně. Na jednoho pacienta je zde tak pět, šest lidí, kdežto já jsem na všechno sama. Takže od přípravy koně, čištění, ráno manuální práce, prostě všechno. Se svými koníky žiju deset nebo jedenáct hodin denně a vím, že se musí střídat. Takže není pravda, jak někdo říká, že kůň může dělat hypoterapii celý život. Nemůže. Já to dělám tři roky a dva koně už odešli, protože byli unavení. Jednak z lidí a pak také z té váhy. Kdyby bylo koní víc, tak by každý z nich měsíc pracoval a další měsíc odpočíval.
Mám i pacienty, kteří navštěvují pravidelně Košumberk, který je známý tím, že tam také mohou postižení jezdit na koních. A stalo se mi, že za mnou přišla rozčilená maminka mentálně postiženého dítěte, která si stěžovala, že jim tam nechtějí dovolit jezdit a to pro vysokou váhu pacienta. A u nás jezdí právě tento pacient týden co týden.

A něco veselejšího na závěr?
Jednou jsem pracovala s postiženými, snažila jsem se zrovna někoho dostat na koně a pozorovali nás dva turisté. Paní pak přišla za mnou, řekla, že manžel je z Norska a zajímá ho, co to vlastně dělám. Já jsem jim to vysvětlila a oni se rozloučili a odešli. A za tři týdny jsem měla telefon od téhle paní, že na letišti leží balík, a v něm je zvedací zařízení pro imobilní pacienty. Paní říkala, že po mě vůbec nic nechtějí, a že se zas někdy přijedou podívat. Úplně nezištně mi dali zařízení, o kterém jsem se pak dozvěděla, že tu všude v nemocnicích mají. My jsme ho trochu upravili, prodloužili jsme mu kurty a já si teď vystačím úplně sama. Jen jsem musela koně naučit, aby vešli pod takový výtah, tam musí zůstat stát. Vozíčkáře zvednu výtahem z vozíčku, kůň pod něj vejde, já toho pacienta spustím dolů a kůň musí pět minut počkat, než ho odepnu. To je ten nejkritičtější moment. Koně učím několik měsíců, aby stáli v klidu, než je vše hotové.

Helena Štětková mluvila o věcech, o kterých se mnohdy pouze mlčí. Za tři roky existence stáje Sága dokázala dát lidem, postiženým tělesně nebo duševně, neuvěřitelně mnoho. Dala jim pocit volnosti, radost z pohybu a spoustu krásných a nezapomenutelných okamžiků.

Nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Díky stáji Sága a její majitelce si tento pohled z výšky mohli dopřát i lidé, které ruka osudu srazila nemilosrdně k zemi. Najít znovu smysl života, i za to vděčí mnozí z nich Heleně Štětkové a jejím koním.

Fotografie jsou z alba Heleny Štětkové, děkuji tímto za jejich poskytnutí.