8. března slavíme Mezinárodní den žen. Tedy ne všichni, mnozí na něj zanevřeli, protože se kdysi tato oslava měnila spíše na podnikové večírky pro zvané.

Každopádně prvotní myšlenka, oslavit ženu jako takovou, špatná nebyla. Ženy to ve společnosti, snad kromě období matriarchátu, neměly vůbec jednoduché. Podívejme se trochu do minulosti.

V Chamurabiho zákoníku, který byl vytesán v 18. století před našim letopočtem, se praví: „Stal li se manžel manželce nevěrným, ale ona jemu nevěrnou se nestala, tu nechť mu odpustí a vrátí se k němu." A také: „Kdyby muž odveden byl do zajetí, zanechav v domě svém dostatečnou výživu a kdyby žena jeho odešla z domu jeho, souzena budiž pro tento odchod a hozena do vody, aby utonula." Jak je vidět, Chamurabi rád viděl ženu poslušnou a pokornou. Ale nechme Babylón Babylónem a pojďme se podívat k nám, do historie o něco bližší.

Vezměme si například občanský zákoník platný od 1. ledna 1812. V něm se můžeme dočíst, že: „osoba ženská jest neschopna sama býti poručnicí nad svým dítětem nebo vnoučetem, a že nad cizími osobami vůbec poručnického úřadu převzíti nemůže. Když nad svým dítětem nebo vnoučetem poručnictví převzala, přidává se jí soudem spoluporučník." Že by pánové nevěřili, že se žena nedokáže postarat o své děti?

Poněkud urážející je i další ustanovení, podle kterého „ženská osoba, stejně jako mladík pod 18 lety nebo jako člověk smyslů zbavený, slepý, němý nebo hluchý, nemůže být schopným svědkem posledního pořízení". Tak tohle opravdu není zrovna galantní, házet ženy do jednoho pytle s choromyslnými. I když někteří zákonodárci se po kritice seslané něžným pohlavím na jejich hlavy omlouvali, že toto ustanovení je pouze proto, aby byly ženy uchráněny této nervy vzrušující a málo vděčné činnosti. Nevím, jak dalece s touto výmluvou obstáli, jisté však je, že zákon byl schválen a dodržován.

A dostáváme se ke svazku manželskému. „Nezletilá dcera dostává se svou osobou pod moc manželovu. Stran jmění má její otec až do zletilosti práva a povinnosti opatrovnické. Když manžel v čas její nezletilosti zemřel, vrací se ovdovělá dcera pod moc otcovskou. Muž jest hlavou rodiny. Jemu přísluší právo říditi domácnost. Povinen jest manželce podle svého jmění poskytovati slušnou výživu." Ať přemýšlím jak přemýšlím, nedovedu si některé muže představit, jak řídí domácnost. Ale ta povinnost poskytovati ženě slušnou výživu není vůbec špatná. Jen bych k tomu ještě dodala „a pravidelnou obměnu šatníku".

„Manželka povinna jest v domácnosti a výdělku manželu dle sil pomáhati a pokud toho domácí pořádek vyžaduje, dle opatření od manžela učiněných nejen sama se říditi, nýbrž i o to dbáti, aby se i jiní jimi řídili." Jenom nevím, jak dokázala žena přinutit „jiné", aby se opatřeními jejího manžela řídili.

Každá nevěsta musela samozřejmě přinést do společné domácnosti nějaké věno. A co se s věnem stalo po svatbě? I na tohle občanský zákoník pamatoval. „Věnem může být vše, co lze prodati nebo čeho lze užívati. Pokud manželské soužití trvá, náleží požívání věna a přírostku z něho mužovi. Bylo li věno dáno v penězích, stává se muž úplným jeho vlastníkem." Teď už je mi jasné, proč každý sháněl bohatou nevěstu. V případě, že ji našel, mohl hospodařit s jejími penězi. A bohaté nevěstě mnohdy zbyly jen oči pro pláč.

Problematické bylo i zaměstnání žen. Zvláště pokud se chtěly uplatnit třeba ve státní správě. „U státních úřadů a ústavů mohou za kancelářské pomocnice býti ustavovány ženské osoby svobodné nebo vdovy - bezdětné, jež nejméně po 5 let v pravidelných hodinách úředních konaly úplnou službu uspokojivou jako pomocné pracovnice kancelářské za mzdu denní." Jo, jo, neměly to tehdy ctižádostivé slečny a paní lehké.

Od 1. ledna 1905 začal platit nový zákon, který upravoval například zaměstnání učitelek ručních prací. „Prozatímně a definitivně ustanovené učitelky ručních prací vystupují provdáním z úřadu učitelského. Provdání je považováno za dobrovolné vzdání se služby." A dále se zákon stará i o jejich odbytné, které „nesmí býti vyšší, než jejich jednoroční služné".

A protože se ženy začínají dostávat i do jiných zaměstnání, musí se upravit i zákony. Jeden z nich z 5. 2. 1907 nám říká: „U hornictví smí ženy a děvčata jakéhokoli věku zaměstnány býti jen na povrchu zemském." Tak tomu tedy říkám diskriminace.

Ale ne vždy se zákon stavěl proti ženám. Například v roce 1812 mysleli zákonodárci i na ženy svedené, když se rozhodli potrestat svůdce, který přislíbil manželství: „Když svůdce slibu nedostojí, trestá se tento skutek jako přestupek tuhým vězením od jednoho do tří měsíců. Krom toho zůstává právo zneuctěné na odškodnění vyhrazeno." Kdyby tento zákon platil i dnes, bylo by nutné zvýšit počet mužských věznic. A zákon dále říká: „Zločinu únosu dopouští se, kdo ženskou osobu v úmyslu třeba k manželství směřujícím proti její vůli nebo lstí odvedl nebo kdo provdanou ženu-třeba s její vůlí-manželu odvedl." Trest za takovýto zločin byl pro svůdce opravdu krutý, těžký žalář až do deseti let.

Dnes už jsou na tom ženy mnohem lépe. I když si muži stále leckdy připadají jako páni tvorstva, přece jen, aspoň občas, dokážou ženy ocenit. No a když vás, milé slečny, paní , maminky, babičky - prostě ženy- někdy pánové naštvou, vzpomeňte si, že když Bůh stvořil muže a prohlédl si důkladně svoje dílo, řekl: „Umím i lepší věci." A pak šel a stvořil ženu.

Ale na druhou stranu, co bychom si my ženy bez vás mužů počaly? I když se na vás často zlobíme, přece jen si život bez vaší přítomnosti nedovedeme představit. A když ještě přijdete s kytičkou, třeba zrovna 8. března, pak to u nás vyhráváte na celé čáře.