Když jsem se poprvé setkala s barvením látek v indigu, připomnělo mi to trochu pohádku o pejskovi s kočičkou, jak vařili dort. Do obrovského hrnce se pořád něco přidávalo za neustálého promíchávání tmavé, nevábné tekutiny.

Dr. Richard Klauda, který vedl kurz batikování v Habří, vypadal jako starodávný alchymista. Pečlivě odměřoval dávky různých roztoků, zamíchal, přidal další... Když se konečně jeho zkušenému oku zdálo vše pořádku, začal první pokus. Namočil kus látky v tekutině, a když jej po chvíli vytáhl z lázně ven, nestačila jsem se divit. Pruh látky nebyl temně modrý, jak jsem si vždy představovala, byl zelený.

Můžete nám prozradit tajemství barvení v indigu?
Indigo je nerozpustný prášek, který se ve vodním roztoku převádí do rozpustné formy. Nejprve se musí vyrobit takzvaná matečná kypa. Ta se dělá v malém hrnci. Tento roztok se pak zředí další vodou, v našem případě asi čtyřiceti litry. Pak je teprve lázeň upravovaná k barvení. Když se pak roztok „natáhne" do látky, oxidací se vrací zpět do původní nerozpustné formy indiga. Takže když látku z barvy vytáhnete, má být žlutá, žlutozelená, zelená a na vzduchu postupně přechází v modrou. To je pak konečná fáze barvení.
Indigo je velice zajímavá barva, protože s její pomocí můžete dosáhnout takzvaného mramorování, které vám žádná jiná barva neudělá.

Velice důležité jsou určitě i přísady, které do barvy přidáváte...
Musí to být alkalické látky, takže se tam dává koncentrovaný louh sodný, trochu smáčedla, aby bylo rovnoměrné zabarvení a další. Na likvidaci vzniklé pěny používám obyčejnou Okenu. Někde se uvádí, že se má pěna sbírat, dávat bokem a pak znovu použít. Ale nám se tu pěna tolik netvoří. Nesmí se s barvou moc míchat a provzdušňovat ji, pak začíná působit oxidace a indigo se opět dostává do své nerozpustné podoby, což je vlastně vzniklá pěna. Nesmí se zapomínat ani na kuchyňskou sůl, kterou se barva takzvaně vysoluje. Lázeň se dá podle potřeby i zesílit.

Jaký je postup při barvení indigem?
Samotné barvení má několik fází. První ponoření je po dobu dvacet až třicet minut. Druhý ponor deset minut a třetí pět minut. To jsou takzvané cuky. Když se látka nechá na vzduchu okysličit a zmodrá, pak se nejméně dvakrát propláchne vodou, aby se dostal pryč přebytek barvy. Nakonec, aby se barva ustálila, tak se látka povaří půl hodiny v mýdlové vodě.

Proces barvení trvá poměrně dlouho...
Dost dlouho. Nic se nesmí uspěchat. Je to na celý den.

Takže ten, kdo v indigu nikdy nebarvil, by byl prvními pokusy asi zklamán...
V domácích podmínkách je to dost těžké, vyžaduje to i určitou znalost chemie.

Na vašem kurzu ale nejde pouze o barvení, ale také o batiku.
Zkoušíme batiku skládanou a stehovanou. Já radím pouze základní věci, pomáhám jenom při technickém svazování - jak moc utáhnout a podobně. Jinak všechno záleží na účastnicích kurzu, ony si vybírají vzory a vše připravují. A jak je vidět, jde jim to docela dobře.

Účastnice kurzu se se svým úkolem vypořádaly skvěle. Některé z nich by mohly směle konkurovat dávným barvířům. Dlouhodobé zkušenosti pana Klaudy spolu s jejich šikovností přinesly opravdu vynikající výsledky.

Organizátorka kurzu, Zuzana Kalná, má s kreativní činností spoustu zkušeností. Na jejich rodinné farmě probíhají podobné akce poměrně často, i když se zrovna nejedná o barvení v indigu. Konají se tu kurzy tkaní, paličkování, keramiky, patchworku a dalších rukodělných prací. Barvířky se tu však sešly poprvé.

Barvení v indigu bylo známo už dva a půl tisíce let před naším letopočtem. První zmínky pocházejí z Číny. U nás se začala tato barva ve větší míře používat od 17. století a jak je vidět, její obliba trvá dodnes.