3. května se v tomto roce poprvé roztočilo v Horáckém muzeu v Novém Městě na Moravě kolo mlejnku z Víru. Letošní turistická sezóna tak byla zahájena.
Autorem této jedinečné řezbářské práce je Adolf Navrátil. I když prvenství by se mělo spíše přiznat jeho otci, Vincenci Navrátilovi, který kdysi postavil na Rovečínském potoce před svou chalupou vodní kolo. To pohánělo pár dřevěných figurek. Výletníci, kteří procházeli Vírem, byli novou atrakcí doslova nadšeni. Zastavovali se a se zaujetím okukovali dědouškův vynález. Adolfovi Navrátilovi to nedalo a každou zimu spolu s otcem, když nebylo tolik práce, přidělali nějakou další figuru. V roce 1973 jich vodní kolo pohánělo neuvěřitelných padesát šest. Všechny byly rozpohybovány za pomoci nejrůznějších převodů, koleček a hnacích řemenů.
Mlejnek byl každou zimu dobře uschovaný u Navrátilů v chalupě, na jaře jej pak odnesli k potoku a uvedli do pohybu. Pokud přišlo období sucha a voda v potoce nedosáhla na lopatky vodního kola, vzal Adolf Navrátil často sám kliku do ruky a mlejnek pro pobavení místních i přespolních rozpohyboval.
Tkadlec, divadelní ochotník, lidový vypravěč, řezbář a také básník - tohle všechno byl Adolf Navrátil. Ve Víru mu nikdo neřekl jinak než ortelník. To proto, že celých dvacet osm let hrál roli soudce na horáckých hodech. Součástí slavnosti byl i starý lidový zvyk - stínání berana. No a k tomu, aby mohl být beran odsouzen, byl zapotřebí ortelník. Adolf Navrátil se na svou roli vždy pečlivě připravoval. Zveršoval veškeré nepravosti, přečiny, škodolibosti a aférky, které se udály v obci za celý rok, a pak je tam přede všemi přednesl. Samozřejmě, že byl ze všech těchto skutků obviněn živý beran a ne hříšníci, kteří měli všechno na svědomí. Beran byl odsouzen k trestu smrti, ale nakonec stejně dostal milost. Za dobu svého soudcování popsal pan Navrátil dvě obrovské knihy soudcovských veršů, na jedinou slavnost musel zveršovat několik desítek nepravostí.
Smysl pro humor, který Adolf Navrátil nejednou dokázal jako ortelník, je patrný i na vírském mlejnku. Postavičky vyloudí každému úsměv na tváři. Jako byste sledovali život jedné malé vesničky, inspirace pocházela z rodného Víru. Mnohý soused se určitě ve vyřezávaných figurkách poznal. Lidé s úžasem pozorují dva gymnasty, kterak se s námahou snaží o veletoč, dvojici tanečníků, pijany, kteří do sebe neustále obrací plné sklenice, aniž by jedinkrát zavrávorali, čerty bušící kladivy, selku, která stlouká máslo, tesaře, policajta udělujícího pokutu a další a další postavičky, které se věnují činnostem každodenního života.
Vincenc Navrátil spolu se svým synem Adolfem rozjasnili náladu každému, kdo se s jejich dílem setkal. Ať už malí nebo velcí, všichni s pusou od ucha k uchu sledovali pohybující se postavičky, poslouchali rachot převodů, zvonění zvonce smíšené se známým zurčením vody v potůčku.
V roce 1986 věnoval dílo svého tatínka a dědečka Horáckému muzeu v Novém Městě na Moravě Stanislav Navrátil. Mlýnek v tu dobu už deset let zahálel, odložen na půdě mezi starými krámy. Některé z postaviček vzaly za své, ale mnohé se dochovaly ve velice dobrém stavu. Velkolepá „hračka" prošla složitou rekonstrukcí a v roce 1995 byl dar rodiny Navrátilových poprvé představen ve dvoře novoměstského Horáckého muzea. K původním figurkám přibyl navíc ještě vodník, který skvěle doplňuje dokonalé divadelní představení.
Mlejnek z Víru znovu ožil. Každoročně je jeho slavnostním spuštěním zahájena turistická sezóna a naopak s jeho zakonzervováním sezóna končí. Dodnes dokáže rozveselit a potěšit děti i dospělé. Každý rok znovu a znovu proud vody pomalu roztočí dřevěné kolo a figurky se za mohutného skřípění, cinkání a bouchání dají do pohybu...
