Byla jednou jedna chudá vdova a ta měla jednu dceru. Liduška byla krásná a chytrá, ale také ukrutně líná. Jakmile si měla sednout ke kolovratu, začala plakat a naříkat a ani za nic nechtěla přísti.

Tak takhle začíná známá pohádka „O třech přadlenách". A jak známo, krásné Lidušce ke štěstí pomohly tři kmotřičky - přadleny. Jedna s velkou plochou nohou, druhá s obrovským spodním rtem a třetí s velmi širokým palcem. A jen díky jejich „tělesným vadám" nemusela mladá královna už nikdy na kolovrátek ani sáhnout. Jak kmotřičky vysvětlily jejímu muži, plochá noha, široký palec i velký spodní ret je následek předení.

Na tuhle pohádku jsem si samozřejmě nemohla nevzpomenout, když jsem se jela podívat na kurz spřádání ovčí vlny, který probíhal na agroekofarmě manželů Kadeřávkových ve Věcově. Kurz vede paní Daniela Linhartová z Prahy, která má s předením spoustu zkušeností. A protože je ochotná se o ně rozdělit, jezdí dvakrát ročně do Věcova.

Jak jste se dostala z Prahy do Věcova?
To byla vlastně náhoda. V Praze pořádal Svaz chovatelů výstavu a já jsem se tam shodou okolností taky dostala. Potkala jsem na ní i manžele Kadeřávkovy, kteří zde vystavovali ovce. S paní Kadeřávkovou jsem se dala do řeči a mimo jiné jsme se bavily i o tom, že dělávám kurzy, na kterých učím zájemce spřádat ovčí vlnu, tkát a podobně. Kurzy jsem dělala tehdy pouze v Praze a byly jednodenní. Vícedenní kurzy jsem dělat nemohla z prostorových důvodů. No a paní Kadeřávková vzhledem k tomu, že má penzion, mi nabídla možnost pořádání kurzů u nich na farmě. Mělo to i další výhodu - krásná okolní příroda, ovečky..... Tak jsme se domluvily, že to vyzkoušíme. A teď už je to čtvrtý rok, co pořádáme kurzy pravidelně na jaře a na podzim.

Kolem sebe máme spoustu krásných kolovratů, které působí tak nějak staronově...
Tak tohle jsou kolovraty firmy Ashford z Nového Zélandu. Některé jsou s dvojitým pohonem, jiné skládací, ty můžeme převážet v tašce. Některé mají jen jeden pedál, další dva pedály. Každému vyhovuje něco jiného, to je individuální. Tyto kolovrátky jsou nové. Firma Ashford je vyrábí od roku 1934, takže už má dlouhodobou tradici. Princip spřádání je pořád stejný, ten se nemění. Pozměnilo se pouze trochu provedení kolovrátků. Třeba větší kolo, dva pedály, možnost složení a podobně. Ale jinak kolovrat od svého vzniku v patnáctém století funguje pořád stejně.

A také vypadá stejně...
V podstatě ano. Existují kolovrátky na vlnu a na len. Ty se od sebe trochu liší. Kolovrat na len má u vřetena malý otvor, protože len se spřádá na tenkou nitku. Kdežto kolovrátky na vlnu mají u vřetena větší otvor, aby se na cívku navinula i silnější příze.

Jak se vlastně vlna spřádá?
Než si sedneme ke kolovratu, tak si musíme zajistit vlnu. Ne každá ovčí vlna je vhodná ke spřádání. Existují ovce masného plemene, jejichž vlna se použít téměř nedá. Nejkvalitnější vlna je z plemen specielně vyšlechtěných na vlnu. Když se ovečka ostříhá, musí se rouno nejdříve vyprat. Pak se načeše a výsledný produkt už je vhodný na spřádání.
Nejdůležitější část kolovrátku je vřeteno. Kolo se pohání pedálem a točí se ve směru hodinových ručiček. Z chomáče načesané vlny postupně vytahuji vlákno, které se pomocí kolovratu spřádá na nitku. Jak silná tato nit bude, to si reguluji sama.

K čemu pak spředené nitě používáte?
Můžeme je použít buď na tkaní nebo na pletení, háčkování apod.

Nedá mi to, abych nepřipomněla pohádku o třech přadlenách. Vy přadlena jste a přece na vás žádné změny nepozoruji....
Tak takhle to může dopadnout opravdu jen v pohádce.

Ale reálný základ to mělo. K předení používáte jak palec na přidržování vlákna, tak nohu na šlapání pedálu.
V té pohádce se zřejmě jednalo o len. U něj je nutné slinit prst, protože len je suchý. Kdežto vlna obsahuje lanolin, takže je vláčná. Ale ani ty, co předly len, neměly nějaké defekty. To je opravdu jen pohádka.

Jak vás vlastně napadlo pustit se do spřádání ovčí vlny?
Jednou jsem kdesi viděla článek o nějaké paní ze Skotska, která nabízela z ručně předené příze svetry. Já jsem si objednala její katalog a z něj pak i svetr. Paní však byla velice zaneprázdněna, měla hodně zakázek, takže mě v podstatě odmítla. A protože jsem měla po babičce starý kolovrátek, tak mne napadlo, že se na něm naučím příst. Ale ta cesta k tomu zdaleka snadná nebyla. Hodně mi pomohl internet. Manžel je programátor a tak jsem s jeho pomocí začala hledat informace. Nejdříve jsme se snažili vyhledat zdejší chovatele ovcí. Ale v roce 99 ještě nebyl internet natolik rozšířený, takže jsme žádného chovatele nenašli. A tím, že bydlím v Praze, tak jsem ani žádného neznala. Tak jsme se pokusili vyhledat zahraniční chovatele. A během dvaceti minut nám přišla spousta odpovědí. To bylo úžasné.
Až do té doby jsem si vůbec neuměla představit, že se vyrábí nové kolovrátky. Myslela jsem si, že příst může pouze ten, kdo má na půdě kolovrat po babičce. A najednou jsem se dozvěděla, že nejenže se ve světě kolovrátky vyrábějí, ale že tam tato činnost dokonce nikdy nebyla přerušena. Takže tam lidé tkali, předli a nepřišlo jim to jako něco výjimečného.
Časem jsme se zkontaktovali s panem Ashfordem z Nového Zélandu a stali se jeho výhradním zástupcem pro Českou republiku. Díky němu jsem se naučila předení, tkaní, barvení a vše, co s tím souvisí.

Na kolik korun přijde takový kolovrátek?
Jsou různé cenové relace, záleží samozřejmě na provedení. Ale ceny se pohybují od šesti do třinácti tisíc, elektrické samozřejmě ještě více.

Je velký zájem o kolovrátky?
Vzhledem k tomu, že v České republice už vznikla komunita lidí, kteří se o předení zajímají, tak je i zájemců o kolovraty poměrně hodně. Největší zájem je o kolovraty Traditional a pak o Traveller. Ale prodává se i Kiwi a Joy. Záleží na tom, k jakému účelu kolovrátek chceme.

Říkala jste, že kromě předení umíte vlnu i barvit. Jaké barvy používáte?
Hodně přírodní barvy. Používám třeba pampelišky, slupky od cibule nebo z ořechů a červenou řepu. Ke slupkám z cibule se musí přidat zelená skalice. Ořechové slupky barví samy, nepřidává se k nim vůbec žádná chemie. K červené řepě se zase musí přidat ocet.

A zajímalo by mne i tkaní.
Máme několik stavů. Jednoduché i složitější. Můžete na nich utkat prostírání, kobereček, šálu, pončo, pléd, prostě cokoliv. Stavy jsou v různých šířích a máme je od stejné firmy.

Odkud získáváte vlnu na kurzy?
Odkudkoliv. Jsem schopna si vlnu vyprat, načesat i nabarvit, takže nejsem odkázána na nákup vyčištěné vlny. Samozřejmě ji dokážu zpracovat jen v omezeném množství, ale pro potřeby kurzu to postačí.

Já jsem byla docela překvapena, když jsem zjistila, že u nás v republice neexistuje žádná prádelna vlny a vše se vozí do zahraničí. Ať už na Slovensko nebo třeba do Polska.
Je to škoda a myslím si, že ministerstvo zemědělství by tady něco takového podporovat mělo. Zatím se u nás vlna bere jako podřadný materiál, což je docela smutné, protože to určitě pravda není. Zdejší vlna je poměrně kvalitní a dají se z ní vytvořit nádherné věci.

Zpracovává se v České republice vlna strojově ve velkém?
Myslím si, že ano, a to ve Vlnapu Nejdek. Tato vlna ale není z českých oveček, ale dovezená z Nového Zélandu a z Austrálie.

Zajímalo by mne také, jestli je možné si vaše výrobky z vlny koupit?
Vzhledem k tomu, že dělám kurzy a věnuji se i prodeji pomůcek, tak toho volného času moc nemám. Takže moje výrobky jsou pouze v omezeném množství. Ale samozřejmě, když je nějaká výstava a někomu se něco líbí, tak není problém.

Tyto výrobky ale určitě nejsou zrovna levné. Kolik by stál třeba vlněný kobereček?
Záleží na tom, jestli je dělaný z komerční příze nebo je ručně předený. Při té druhé variantě vás může přijít i na několik tisíc, záleží i na rozměrech. A myslím si, že vzhledem k času, který strávím na jeho výrobě, to není vůbec drahé. Mohl by stát i víc.

Spousta lidí ale výrobky z ovčí vlny nemá ráda, protože se v nich necítí zrovna příjemně....
Záleží také na tom, jaká vlna to je, z jakého plemene. Lidi mají zafixované, že slyší slovo vlna a hned je svetr „kouše". Ale není to pravda. Třeba z australského merina je vlna velice příjemná.

Zeptala jsem se i hostitelky a výborné kuchařky paní Kadeřávkové, co říká na tyhle kurzy ona.

Když jste si domlouvala s paní Linhartovou kurz spřádání ovčí vlny, věděla jste, do čeho jdete?
To rozhodně ne. Ale chtěla jsem zkusit ubytování spojené ještě s něčím jiným. Aby to prostě mělo nějakou duši. A tohle je úžasné. Nejenom, že se tu setkávají známé tváře, ale navíc provází tyto kurzy skvělé sezení po večerech, na kterých se všichni poznávají a povídají si o svých osudech.

Umíte taky příst a tkát?
Já jsem absolvovala jeden z kurzů, myslím si, že bych to zvládla. Ale mám spoustu jiné práce, takže předení jsem zatím odložila stranou.

Absolventky kurzu si velice pochvalovaly vaši kuchyni....
Připravuji jim pouze obědy a večeře. Zrovna dnes jsme měli boršč a buchtičky se šodó.

Takže účastnice kurzu už mají i oblíbená jídla?
To ano. Třeba paní Linhartová chce vždycky boršč. A tak jí ho uvařím. Jinak připravuji takovou tu klasickou vesnickou stravu.

Líné Lidušce přadleny pomohly ke štěstí. A když navštívíte agroekofarmu manželů Kadeřávkových, možná i vy si odtamtud alespoň kousek štěstí odnesete.