Oslavy, které byly hodny svého města

Oslavy, které byly hodny svého města

Oslav 400 let povýšení Žďáru na město jsem se zúčastnila takříkajíc pouze z rychlíku. Viděla jsem pouze začátek, který byl poněkud hektický a nekontrolovatelný, nicméně divácky poměrně úspěšný.

Líbil se mi i jarmark, stánky plné zajímavého zboží a také výstava v muzeu. Pravdou ale je, že jako zběžný návštěvník nemohu hodnotit, jak dalece se oslavy vyvedly. Hlavně proto mne zaujal dopis od neznámého účastníka oslav, který je, podle mého názoru, hoden zveřejnění.

Několik postřehů z oslav čtyřstého výročí povýšení Žďáru na město

Oslavy byly zahájeny velmi netradičně. Po odeznění Žďárského swingového orchestru (pro člověka s hudebním sluchem dost drastická záležitost) se před Regionálním muzeem utvořil dav, v jehož středu se pan Mgr. Jaromír Brychta, starosta města, silou svého hlasu pokoušel seznámit zúčastněné s historií Libické stezky. Jeho obliba stezek se ve městě projevila mimo jiné i vznikem cyklostezky, což později hodnotili čtenáři nejmenovaného deníku jako klad v dějinách města (přičemž významné období bylo i v 50. letech, kdy zahájil provoz Žďás, jak elegantně napsal jeden šéfredaktor místní odbočky nejmenované tiskoviny). V davu kolem něj údajně stáli významní hosté, autoři knihy, výstavy a snad i programu oslav.

Po úvodní řeči se patrně nikým nekontrolovaný dav vrhl do prostor muzea, kde byla otevřena vernisáž výstavy. Prý byla pěkná; tak ji ostatně komentovali ti, kteří se na ni vydali. Většina davu totiž ucpala vchod, za nímž se prodávala výroční publikace o historii města a nakupovala a nakupovala a nakupovala (obdobný zájem byl před dvaceti lety o banány), takže prodrat se do výstavních sálů bylo zprvu takřka nemožné a ačkoliv se z nich linula krásná hudba, člověk se zařadil do fronty a čekal na knihu, jejíž dotisk pan starosta přislíbil (po čtyřech dnech ovšem oznámil, že dotisk není z finančních důvodů možný). Kniha nakonec byla vyprodána (druhý den byl vyprodán zbytek nákladu na Staré radnici), takže návštěvník odcházel s prázdnou, na výstavu ho přešla chuť (navíc snad nikdo z vážených hostů - senátorů, poslanců, europoslanců, pracovníků ministerstev apod. - se jí neúčastnil) a spěchal na náměstí, kde se už odehrávaly další body programu. Zbytek dne se nesl v lehkém chaosu, ovšem sobota dokázala, že chaos organizovaný může velmi lehce sklouznout v chaos neorganizovaný.

Slavnostní průvod, tvořící (alespoň pro mne) jakýsi ústřední bod oslav, byl, mírně řečeno, tragikomický. Jeden nevěděl, má-li se smát, nebo plakat. Dodnes je mi záhadou, proč v čele vlajkonošů šel muž s praporem se slezskou orlicí (slezský prapor vypadá jinak) a proč stál v popředí pódia. Stejně tak mi uniká, proč byl v čele průvodu za „žďárskou menažérií" (jak se o čelných osobnostech země a města poněkud neuctivě vyjádřil za mnou stojící přihlížející, který pak dodal, že takhle to vypadalo, když přijel cirkus - nejdřív se předvedli sloni a velbloudi a pak až krojovaní šašci, v našem případě osoby v dobových kostýmech) nesen velký městský znak z 18. století, kterážto podivnost byla podtržena čtením privilegia, v němž byl znak popsán úplně jinak. A pak průvod, který byl tvořen pestrou směsicí všeho možného i nemožného, pokud možno neodpovídajícího roku 1607, do nějž patřilo snad jen několik dam a mušketýři, kteří sice šli celkem ukázkově, ale drželi flinty na ramenou jak rýče - o nějakém vojenském drilu zřejmě v životě neslyšeli. A kardinál? Trochu starý na muže, kterému ještě nebylo čtyřicet a hlavně v podivném rouchu a čapce, navíc s kočím ve zcela moderním ošacení. Kdyby bylo pestrobarevných maškar více, dal by se průvod přetrpět, ale on byl krátký. Místní sbory se totiž předvedly - Sokolů a Junáků bylo málo, policisty aby člověk pohledal... Snad jen hasiči vypadali co k čemu.

Posledním hřebíčkem do rakve byl vedle Mozarta, který patrně měl patřit do kardinálovy doby, husar z napoleonské éry, nesoucí žďárský prapor. Nejsem historik, ale Napoleon podle mne nebyl současníkem Rudolfa II. Nic naplat, před deseti lety byl průvod přece jenom pestřejší a důstojnější.

Výlet na věž dopadl také nevalně - dlouhá fronta obepjala stavbu ve víře, že je otevřená pouze jeden jediný den (jak bylo psáno v provozním řádu). V neděli však byla věž otevřená znovu, jen o tom prakticky nikdo nevědě, a když se člověk v podvečer dostavil k věži, spustil se liják a z prohlídky opět sešlo.

Pracovní povinnosti mi nedovolily zúčastnit se celého programu oslav. Nutno říci, že ostatní body programu dopadly o poznání lépe, než zmíněné události. Zvláštní ocenění si zaslouží řemeslný jarmark na náměstí (nikoliv naši vietnamští spoluobčané, ale skutečná tradiční řemesla a staročeské pochoutky), dobová divadelní, hudební a taneční vystoupení a ukázky historického šermu; jen je škoda, že od nedělního rána zbyly na celém náměstí pouze čtyři malé stánky uprostřed a vše ostatní zmizelo. Pěkná byla i produkce dechové hudby Železiarní Podbrezová; naproti tomu svérázně vyhlížela ukázka výcviku rytířského koně, v jehož sedle seděl husar a kterému při průběhu ohněm vzplál ohon. Nevím, jak jezdci, ale tomu koni se to příliš nelíbilo.

Co si o Žďáře pomyslí manželé Kasíkovi, vítězové letošního ročníku Pražského jara, na které se přišla podívat jen hrstka lidí, je ve hvězdách. Třeba si vyplnili svérázný kvíz o hodnotné ceny, který byl rozdán všem žďárským rodinám do poštovních schránek a dozvěděli se, že původním obyvatelstvem města byli horníci a havíři (kam se poděli uhlíři, strážci hranic, zemědělci...) a správcem zámku byl František z Dietrichštějna (nebyl to náhodou Ditrichštejn a nebyl zdejší vrchností?) - informace jsem čerpal ze žluté knihy o žďárských dějinách z roku 1998, která snad za těch devět let příliš nezastarala.
Inu, oslavy byly Žďáru nad Sázavou skutečně hodny.



Ne vždy se vše povede tak, jak bylo původně naplánováno. Ale nic není tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. Třeba za dalších deset let se na tyto oslavy bude vzpomínat s uznáním a obdivem. Člověk velice často zapomíná na to špatné a nepovedené. Možná by ale bylo lépe tolik nezapomínat a naopak se poučit z chyb. A příště to bude určitě lepší.