V tomto roce vyšly červencové státní svátky velice dobře. Cyrila a Metoděje jsme oslavili ve čtvrtek a Den upálení mistra Jana Husa byl v pátek. Díky tomuto uspořádání se s různými akcemi doslova roztrhl pytel.

 

Jednou z těch nejznámějších a nejvyhledávanějších byly samozřejmě již dlouho dopředu avizované „Slavnosti Pernštejnského panství“. Navštívila jsem je stejně jako „Dobové oslavy k poctě narození Závišova syna“, které se konaly na hradě Svojanově. Pokud bych je měla charakterizovat jedním slovem, pak pernštejnské slavnosti by se daly nazvat jako „přelidněné“ a ty svojanovské „komorní“.

 

Ale podívejme se na ně trochu blíže. Na obou hradech vládly skupiny historického šermu, obě měly skvěle připravená čísla. Problém Pernštejna byl, že pro přílišné množství lidí nebylo možné (pokud měříte sto šedesát cm a méně a nenacpali jste se do první řady) jakékoliv představení rytířů vůbec uvidět. Také projít nádvořím bez toho, aby vám někdo pošlapal nohy, bylo takřka nemožné. Snad nejvíce to pocítily maminky s kočárky, pro něž byl problémem nejen pulzující dav lidí, ale také vyčnívající kameny na nádvoří (za to ale organizátoři opravdu nemohou, na vině jsou tentokrát páni z Pernštejna).

Stánků zde bylo mnoho, zboží rozmanité, bylo z čeho vybírat. Pokud ale patříte k těm váhavějším, máte smůlu. Moc dlouho si vybírat nemůžete, neboť za vámi už stojí fronta dalších potencionálních zákazníků.  

 
 

 

 

 

Co se týká prohlídky hradu, tu jsme vzdali. Probojovat se k pokladně byl nadlidský výkon. I když musím říct, že jsem již dříve prohlídku Pernštejna absolvovala a dodnes na to ráda vzpomínám. Vypadala asi takto:

„Vážení přátelé, vítám vás před vstupní branou hradu Pernštejna. Tento hrad nebyl nikdy dobyt. O počátcích hradu toho mnoho nevíme, ale váže se k nim zajímavá pověst. Prosím, pojďte za mnou.“ Řekla průvodkyně a my jsme poslušně vykročili. Skupinka turistů, kteří se náhodně setkali a které spojoval zájem o historii. Až na jednoho.

„Zde se nalézáme v takzvaném audienčním sále, kde byly přijímány návštěvy pánem hradu.“ „Mě se chce čůrat,“ zavřeštělo najednou asi pětileté dítě. Po tvářích návštěvníků přelétl lehký úsměv plný pochopení. „Čůrat, čůrat, čůrat!“ Řvalo dítě a dupalo nohama do taktu, takže průvodkyně se svým slabým hláskem neměla žádnou šanci. „Prosím vás, slečno, je tady někde záchod? Otázal se nesměle otec dítěte. „Jsme na hradě“ zněla odpověď, čímž bylo řečeno vše.

„To by mne zajímalo, kam chodili.“ Bručel si pod fousy další turista. Vysvětlení mu s úsměvem podala postarší paní, kterou celý výstup náramně bavil. „Jak jistě víte, hlásný každého hradu volal pokaždé, když se k hradu někdo přiblížil: „dále, od hradu dále nebo se stane neštěstí nenadálé“. Tato věta nebyla pronášena proto, aby se případní útočníci odradili od dobývání hradu, jak nás mylně informují historikové, ale proto, aby nebyly kolemjdoucím a kolemjedoucím vylévány na hlavu nočníky.“

Ostatní informaci o hygienických podmínkách na hradě přijali s povděkem. Ovšem kromě dítěte a jeho už značně zoufalého otce.

„A nyní se vcházíme do rytířského sálu, kde vám bude předvedena ukázka historického šermu“, zakřičela průvodkyně, která udatně bojovala s dítětem o to, kdo vydá větší množství decibelů.

Vešli jsme. V síni seděli za stolem dva rytíři v dobových krojích a popíjeli z pohárů víno. Najednou z ničeho nic jeden z nich praštil rukou do stolu a tasil meč. Dítě ztichlo a vyjeveně zíralo, co se bude dít.

Meče třískly o sebe a začal lítý boj. Dítě vykřiklo hrůzou a ….. A z nohavic mu začaly pomalu vytékat tenké pramínky. Po chvíli se na podlaze utvořila loužička.

Bylo dobojováno. Rytíři se uklonili a my jsme spokojeně pokračovali v teď již ničím nerušené prohlídce hradu Pernštejna.

 

 

 

 

 

 

 
 

 

Ale vraťme se k letošním slavnostem. Kdybych si měla vybrat mezi Pernštejnem a Svojanovem, vyhrál by Svojanov. Celodenní program skvělý, stánků sice méně, ale taky méně lidí. Na nohy vám nikdo nešlapal.

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

Jedinou vadou na kráse byla prohlídka hradu, kterou jsme tentokrát absolvovali. Bohužel.

Slečna průvodkyně zřejmě nedělala svou práci dlouho a tak co chvíli poněkud vypadla z role. Dalo by se říci, že neměla „okna“, ale dokonalé výkladní skříně. Když se prohlídka chýlila ke konci, nejeden návštěvník si ulehčeně oddechl. Doplňující otázky jsme raději nekladli, ušetřili jsme si tak případné zklamání.

O to příjemnější byl pobyt na nádvoří. Dostalo se nám nejen zábavy, ale také poučení. Neskrblili jsme úsměvy ani potleskem. Prostě den strávený na hradě Svojanově byl skvělý. Jen doufám, že se sem v příštím roce nenahrne tolik lidí, jako na Pernštejn.