Jakmile někdo vlastní kousek lesa, hned mu kdekdo závidí. „Ty se máš, dřevo na topení zadarmo a ještě ho můžeš prodat.“

Majitel lesa si ale sám vůbec nezávidí. Spíš naopak. Občas se mu zdá, že se proti němu všichni spikli. Les už je vzrostlý a v tom přijde pohroma. Ať už prudký vítr nebo velké množství sněhu, prostě přírodní živly dokážou nadělat větší paseku než zkušený dřevorubec.

Stromy popadaly a je třeba dát les do pořádku. Majitel lesa tedy musí všeho nechat, sehnat nářadí, popřípadě pár kamarádů a hurá do lesního porostu. Polámané stromy je třeba co nejrychleji odvézt, vše se musí stihnout ve státem stanoveném limitu. Stát se neptá, zda má majitel čas nebo ne, když to nestihne, dostane pokutu.

Ale práce v lese není tak nepříjemná, jak se může leckomu zdát. Pokud přeje počasí, je to někdy docela příjemné. Dřevo krásně voní, ptáci zpívají, a když nechybí kamarádi, jde všechno hned rychleji od ruky.

Dřevo je doma, ale majitel má další problémy. Les se musí vyčistit a nasázet nové stromky. Sázení už kamarády tolik nebaví, není to ta pravá, mužská práce a tak tentokrát nastupuje rodina. Manželka, děti, tetičky i babičky vezmou motyky a rýče a jdou sázet. Vyhloubit díru, zasadit, zasypat hlínou, udusat, popřípadě zalít. A tak pořád dokola, Třeba třistakrát.

Stromečky jsou v zemi, ale práce nekončí. V letních měsících je třeba vyžínat trávu, maliní a ostružiní, kterým se u malých smrčků daří obzvlášť dobře. Za chvíli by stromek nebyl pod jejich zelenou střechou ani vidět. Na podzim se zase musí vrcholy stromků natřít, aby je hned první zimu neokousala lesní zvěř. No a mezi sečením a natíráním může majitel dosázet ty smrčky, které se neuchytily.

A pak už se jen čeká, až stromečky vyrostou ve stromky a z nich se pak stanou stromy. Toho si už ale užije potomstvo a ne ten, kdo je sázel.  A když už je další majitel konečně spokojený a chystá se nějaké dřevo vytěžit, přijde vítr nebo sníh. A vše začíná nanovo. Vlastníik lesa to prostě nemá vůbec jednoduché.