Modré lány pomalu vymizely

Modré lány pomalu vymizely

„Skalnaté hrádky nad údolím, fialové pláně vojtěšky, zádumčivé ostružinové rokle a zase blankytné úsměvy kvetoucího lnu“ – tak přesně takhle viděl Vysočinu v roce 1955 Richard Kubeš, když se spolu se svou kolegyní Zdenkou Jelínkovou vydal po stopách horáckých tanců.

Sjezdili tehdy značnou část Horácka a všude viděli to, co je dnešnímu návštěvníkovi již zcela neznámé. „Blankytné úsměvy kvetoucího lnu“ už zde nenajdete. Ačkoliv to byla vždy jedna z nejhojněji pěstovaných plodin, dnes už o len nemá nikdo zájem.

 

Zemědělcům se pěstování této plodiny nevyplácí, technika je zastaralá a výkupní ceny nízké. Státní dotace, které byly pěstitelům lnu dříve vypláceny, pomalu ustávají a ani dotační systém Evropské unie není pěstitelům příliš nakloněn.

 

Dobře na tom nejsou ani podniky, v nichž se tato plodina zpracovává. Jednou z posledních tíren u nás je humpolecký Čemolen, který rozhodně nemá na růžích ustláno. Je zřejmě jen otázkou času, kdy pěstování lnu na Vysočině skončí definitivně a tím bude muset svou činnost ukončit i tento závod.

 

Len se na Horácku pěstoval zpočátku pouze pro domácí potřebu. Až ve století osmnáctém začali chalupníci i sedláci len postupně prodávat. V devatenáctém století se zemský guvernér hr. Rudolf Stadion velice zasloužil o rozšíření lnářství. A ve čtyřicátých letech vznikla v Jimramově první přádelnická škola, tentokrát zásluhou hr. Egberta Belcrediho. Brzy následovaly i další místa, kde se učily ženy zpracovávat len. A v roce 1872 byl dokonce novoměstský len uznán na světovém kongresu znalců „za nejlepší v celé říši a po belgickém a holandském za první“.

 

Brzy ale začala na zdejších chudých políčkách převažovat jiná plodina – brambory. Se zřizováním škrobáren a palíren se také zanedlouho staly výhodnou obchodní plodinou a len byl tak pomalu zatlačován do ústraní.

 

Len však byl ještě dlouho pěstován na zdejších políčkách. Dnes už se ale modré lány pomalu stávají minulostí. V celé České republice se len pěstuje už jen na pouhopouhých osmi stech dvaceti čtyřech hektarech a kdoví, zdali bude v příštím roce alespoň nějaké to políčko touto blankytně kvetoucí rostlinou oseto.

 

Na Horácku zbývají už jen brambory, obilí a místo modré barvy se do popředí dostává ostrá žluť řepky. Škoda, modrá Vysočině tolik slušela.