Stáj Sága II aneb: každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán!

Stáj Sága II  aneb: každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán!

Helena Štětková, majitelka stáje Sága v Javorku, je jednou z těch, kteří se snaží zpříjemnit život postiženým.   

Samozřejmě, že její hodiny jízdy na koni nejsou zadarmo, kůň také potřebuje péči a krmení. Ale ceny za jízdy nejsou nijak vysoké a práce, kterou vykonává, je velice náročná a to jak časově, tak i psychicky a fyzicky. Pro své klienty chce jen to nejlepší. Mají zde k dispozici dva bezbariérové apartmány, kde mohou trávit čas společně se svými blízkými. Pro mnohé jsou takovéto pobyty plné překvapení a také sbližování.

 

Ačkoliv sem postižení jezdí velice rádi, mají jejich zdejší pobyty i své zápory. Protože se majitelka snaží, aby její klienti nebyli okukováni zvědavými kolemjdoucími, probíhají jejich terapie většinou v takzvané jízdárně. A protože je celý areál stájí poměrně letitý, tak i jízdárna má už leccos za sebou.

 

Helena Štětková i její klienti pomalu došli k názoru, že by to chtělo halu novou, prostornější a pohodlnější, která by více vyhovovala jak koním, tak i klientům. Ale ouha. Na novou halu nejsou peníze. Problémy jsou od toho, aby se překonávaly a tak bylo založeno občanské sdružení, které by mohlo dostat určitou finanční podporu a ta by tak pokryla alespoň část nákladů spojených s výstavbou nové jízdárny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Naše občanské sdružení se jmenuje „Chartis“, to podle jména našeho prvního koně a založili jsme jej před dvěma lety. Společně děláme „Den dětí“, „Den otevřených dveří“ a další akce, které k nám přivedou i více pacientů. Díky těmto akcím se o nás dozvěděly i další stacionáře, navíc sem jezdí více lidí třeba s roztroušenou sklerózou. Tito pacienti jsou kolikrát velice mladí, a i když byla jejich nemoc objevena brzy, přece jen neustále postupuje. Spoustu lidí jsem musela i odmítnout, zejména ze zdravotních důvodů. Ne vždy je tato terapie pro ně přínosem, v mnohých případech by jim spíše uškodila, než pomohla. Začala jsem tedy vyžadovat i lékařské zprávy. Díky občanskému sdružení nás tu pracuje více. Samozřejmě pouze jako dobrovolníci. Pravidelně sem dojíždí fyzioterapeutka, se zdravotní stránkou mi radí kvalifikovaný lékař v oblasti ortopedie, který je řádným členem České hiporehabilitační společnosti. Ale tím, že chodí pořád další a další lidi, tak nutně potřebujeme kromě lidského faktoru i zázemí. Takže je pro nás velice nutné postavit novou halu. Je to nejen kvůli nemocným, ale i kvůli koním. Za tu dobu, co existuje stáj Sága, jsme už otočili třináct koní. Všichni měli problémy se zády. Mnozí z pacientů nepatří zrovna mezi lehké váhy a koně se navíc musí v hale ohýbat, takže jejich záda velice trpí.“

 

 


 

 

 

 

Jak by měla nová jízdárna vypadat?

„Kromě haly by tam mělo být navíc sociální zařízení a pak také místo pro pacienty a jejich doprovod, kde lze odpočívat nebo čekat na konec terapie. Hala by měla mít větší rozměry, asi tak třicet na dvanáct metrů. Potřebuji dlouhou rovnou linii, po které by koně v klidu šli a neohýbali se. Takže hala se zázemím. Projekt jsme si připravili sami. Prvním problémem, na který jsme narazili, bylo vyjádření památkářů. Jsme v památkové zóně a tak se i nová stavba musí přizpůsobit původnímu vzhledu stávajících budov.“

 
 

 
 

 
 

 

Takže jste museli předělat projekt…

„Předělali jsme jej a tím se celá stavba i prodražila. A nastal další problém. Když jsem na obci oznámila, že chceme postavit novou halu, bylo mi sděleno, že plánovaná stavba se nachází v takzvané zelené zóně. Jako laik jsem netušila, že i když jde o můj vlastní pozemek, nesmím na něm bez změny územního plánu stavět.  Začali jsme tedy jednat o změně územního plánu. Zezačátku byli na obci všichni pro. A tak jsem našla regionální rozvojovou agenturu v Jihlavě, která zpracovává projekty pro neziskovky a občanská sdružení a tam mi řekli, že zrovna teď v říjnu byl vyhlášen grant z EU jako ušitý na náš případ. Všechny podmínky jsme splnili, jediný zádrhel byl v tom, že musíme dokázat finanční krytí.“

 

A tak jste začali obcházet sponzory…

„To opravdu nedělám ráda. Ale byla to nutnost. Zvláštní na tom bylo, že veliké firmy se chovaly velice vstřícně, jednaly se mnou slušně a všechny přislíbily určitou finanční podporu. Nabízela jsem jim za to odplatu formou reklamy, navíc firmy by si částku mohly odečíst z daní. Zástupci firem slíbili poslat peníze na účet. Čekala jsem týden, dva, tři. Dodnes nepřišlo nic. Připadalo mi to jako boj s větrnými mlýny. A naopak od malých živnostníků peníze přišly. Přišly od těch, kteří mají sami málo,bohužel částka, která se nasbírala, byla malá, nedokázali bychom doložit finanční krytí.“

 

To ale nebyl konec problémů…

„Určitě ne. Přišla docela tvrdá rána pod pás, tentokrát ze strany obce, která opravdu není nadšena a většina zastupitelů byla pro návrh, že změna plánu bude povolena pouze v tom případě, když si ji zaplatíme. Změna by stála asi padesát tisíc a navíc by byla hotova až za devět měsíců. Takže i kdybychom nakrásně sehnali sponzory, kteří nám poskytnou finanční krytí, tak zase nemůžeme o grant z EU požádat, protože neproběhla změna územního plánu a tudíž by stavba nebyla povolena. Zkoušela jsem všechny možné úřady, ale všude mi řekli, že neexistuje výjimka. I když byl územní plán schválen v době, kdy jsem tu ještě nebydlela, přesto prý mne to neomlouvá, že jsem se k tomu mohla tehdy vyjádřit. Navíc mi na stavebním úřadě sdělili, že se od nového roku počítá s novou vyhláškou, podle níž by obec měla mít možnost změnit územní plán až po uplynutí devíti let. V tu chvíli jsem se rozhodla raději zaplatit, i kdybych si na to musela vypůjčit. Změnu územního plánu si musím zaplatit z vlastní kapsy a jako soukromá osoba, nelze o tuto věc žádat přes občanské sdružení.“

 
 

 

 

 

 

 
 

 

Takže samé špatné zkušenosti…

„To zase ne. Třeba kraj Vysočina nám poskytl část financí na druhý, bezbariérový apartmán. A díky tomu už mohu ubytovat deset lidí a to v jednom šestilůžkovém a jednom čtyřlůžkovém apartmánu.“

 

Proč je pro vás hala tak důležitá?

„Mí klienti jsou lidé postižení. V létě jezdíme převážně ven, ale mám tu nováčky, bojácné anebo natolik imobilní pacienty, že by venku neudrželi stabilitu. Venku není možné najít rovinu. Já nemohu jít s takovými pacienty ven, protože půjdeme do kopce a tudíž zpátky z kopce. A to je pro ně nepředstavitelný pocit, mají strach, že kůň nevydrží, ujedou mu nohy, něčeho se lekne a podobně. Většina klientů je raději v hale. Jsme tam soustředěni pouze na sebe a na koně. Kdežto jakmile otevřeme vrata, hned se nás kolemjdoucí ptají, co tady děláme a jestli by se mohli dívat. A to je pro postižené velmi nepříjemné.

Naše stávající hala je strašně malá a tmavá. Když z ní kůň vychází do světla, vždycky se lekne. Tady ale nejde o to, aby byla jízdárna krásná nebo prosklená, ale aby byla funkční.“ 

 
 

 



 

 

Přemýšleli jste o úvěru?

„Přemýšleli jsme s manželem o tom, jít do toho sami, jako soukromé osoby. Ale tolik peněz nám nikdo neposkytne. Mnozí lidé si myslí, že na to máme, že jsme v balíku. Ale to není pravda. Na postižených se opravdu nedá zbohatnout. Naše práce, to je vlastně sociální služba. Náklady jsou obrovské a já nemůžu neustále zvedat taxy. Ti lidi by na to neměli. Oni jim nezvedli důchod proto, že podražilo obilí nebo sláma. A koně žerou pořád stejně, těm nemůžu dát míň.“

 

Dostali jsme se opět k tvým klientům, k postiženým. Nemáš někdy už pocit, že to všechno nemůžeš zvládnout?

„Mám výhodu, že se snažím nenosit práci domů. Často se stane, že když vidím někoho třeba po třech měsících a nemoc u něj za tu dobu velice postoupila, pokud není člověk z kamene, opravdu se jej to dotkne. Ale na druhou stranu je to také to, co mne drží nad vodou. Když vidím šťastné úsměvy na tváři a doslova cítím, jak se mu jízda líbí, pak mám pocit zadostiučinění. A navíc můj manžel i syn jsou mojí velkou oporou a moc mi pomáhají, za což jim děkuji.“

 
 

 

 Opět se potvrdila stará pravda, že peníze vládnou světem. Jenom škoda, že se trochu pozapomíná na ty,  kteří by pomoc opravdu potřebovali. Bydlíme v překrásné oblasti, Vysočina je často navštěvovaná a opěvovaná turisty, básníky i malíři, ale na své nemocné spoluobčany občas zapomínáme. Služba handicapovaným tady opravdu chybí a bohužel se nenajde dost těch, kteří by pomohli.