V dobách mládí našich babiček byla slova anorexie a bulimie naprosto neznámá. Idolem ženské krásy byla holka krev a mlíko a kdo neměl nějaké to kilo navíc, byl podle nich hned nemocný.

Dnes se naopak tato slova opakují čím dál častěji. Anorexie neboli odmítání jídla a bulimie čili záchvaty přejídání a zvracení jsou problémem mnoha dívek a žen. Nemocné se velice často za svou nemoc stydí a počínají si tak, že si jejich okolí dlouho nevšimne jakýchkoliv změn.

 

Mentální anorexie a bulimie jsou velice zákeřné. Už předškolní holčičky sledují své maminky, jak denně vystupují na váhu a kontrolují si svou postavu. Vyzáblé modelky určují módní trendy a málokterá z pubertálních dívek se chce lišit, být svá a jedinečná. Jejich největší touhou je vypadat stejně jako slečna na první stránce časopisu.

 

Ačkoliv případů mentální anorexie a bulimie je u nás poměrně hodně, málokdo se této problematice věnuje. Drogovou problematikou se zabývá kde kdo, ale otázky špatných stravovacích návyků zůstávají tak trochu stranou.

 

Zajímavé jsou zkušenosti lidí, kteří se s těmito nemocemi setkali nebo denně setkávají:

 

Miss Československa 1989, moderátorka a zpěvačka Ivana Christová:

„ V mladém věku mají dívky své idoly a je velmi těžké jim vyprávět o problémech se stravovacími návyky. 

V roce 1991 jsem působila jako modelka v Miláně. Byly jsme ubytované v ubytovně pro modelky a kromě jiných tam s námi bydlela jedna velmi tichá, nádherná modelka. Jednou mne velmi překvapila, protože jedla popcorn a namáčela si jej do kečupu. To jsem nechápala, jsem labužník a jídlo miluju. Vždycky jsem se najedla, pak jsem ovšem musela do tělocvičny. Tato modelka za měsíc zemřela. Nemohla jsem pochopit, jak někdo může zemřít proto, že chce být štíhlý. Já jsem tak daleko nikdy zajít nechtěla, nechtěla jsem být slavnou modelkou, mým přáním bylo jen posunout se z naší sociální roviny. Byli jsme chudá rodina a já jsem nechtěla mít černobílou televizi a nechtěla jsem být chudá. Ale nikdy bych kvůli úspěchu neobětovala tolik, jako ona.

Dnes mám o dvanáct kilo více, než jsem měla jako modelka a cítím se fantasticky. Nemám chuť to měnit, jsem šťastná. Jsem spokojená s tím, jak vypadám a neřeším to. Vím, kdo jsem a jsem spokojená s tím, co dělám. Ale jinak jsem přemýšlela v devatenácti letech a když mi někdo řekl „zchudni tři kila“, tak jsem ho poslechla. A nepřemýšlela jsem nad tím, jestli si škodím nebo ne. Doba modelingu byla pro mne úžasnou zkouškou a také možností poznat několik vzácných lidí, ale bylo to také nejsmutnější období mého života. Bez rodiny, bez přátel, v cizím světě… I když to byla tvrdá škola, neměnila bych.  Moje kariéra modelky mi hodně dala, ale i vzala.

O problémech anorexie a bulimie je potřeba mluvit. Modelka není ideál krásy, je to jen věšák. Když se takovýto čtyřiceti devíti kilový ideál dívek opaluje, vypadá hrozně.“

 

PhDr. Ing. Jana Sladká Ševčíková, předsedkyně a ředitelka občanského sdružení Anabell, které se jako jediné v České republice zabývá problematikou mentální anorexie a bulimie:  

 

„Myslím si, že je to vážná hrozba sama o sobě a lze neříct, že Česká republika procentem nemocných mentální anorexií a bulimií dosahuje srovnatelných světových měřítek.  Celosvětově se udává, že poruchami příjmu potravy trpí asi šest procent rizikové věkové kategorie, to znamená mladých dívek a mladých žen v rozmezí od třinácti do pětadvaceti let. Těchto šest procent u nás odpovídá každé dvacáté mladé dívce nebo ženě.

Já jsem sama Anabell zakládala před pěti lety jako čerstvě vyléčená mentální bulimička. Čili mé důvody k tomu vytvořit nějakou platformu pomoci lidem s poruchami příjmu potravy byly velmi osobní. Existovala pomoc pro drogově závislé, pro alkoholiky a jiné a jiné závislosti, ale nikde neexistovala nějaká systematická, dlouhodobá, propracovaná a komplexní pomoc pro lidi s poruchami příjmu potravy.

Mrzí mne, že dnes, ačkoliv už je rok 2007, jsme stále jediní. Na jedné straně mě těší, že má naše práce úspěch. Mámě v průměru okolo patnácti set kontaktů ročně. Ale máme i negativní zážitky. Například v červnu letošního roku nám jedna klientka zemřela. To jsou okamžiky, kdy se ptáme, kde jsou meze oné touhy po kráse a dokonalosti.

Nechci říct, že se každý den potkáváme s těmi, kteří jsou na hranici života a smrti. Ale každý den se setkáváme se spoustou zoufalých rodičů, kteří nevědí, jak komunikovat se svými nemocnými dcerami. Přichází k nám partneři, kteří také nevědí, jak svou přítelkyni pozvat na večeři nebo jak se k ní chovat.“

 

Jaká je úspěšnost v léčení těchto onemocnění?

„Obecně se udává, že třetina se vyléčí a zhruba třetina chronizuje. To znamená, že se nemoc vrací, je tu velké riziko recidiv. No a bohužel zbývající třetina, to jsou dívky, které s touto nemocí bojují celý život, horší se jejich psychický stav a některé na ni i umírají.“

 

Vy jste říkala, že máte osobní zkušenost s mentální bulimií. Měla jste nějaké problémy s vyhledáváním odborné pomoci?

„Já jsem byla nemocná dvanáct let a za těch dvanáct let to o mně nikdo nevěděl. Měla jsem velké problémy vyhledat odbornou pomoc. Ale myslím si, že ten hlavní důvod, proč jsem měla problémy, byl ten, že jsem se za tu nemoc velmi styděla. Nechtěla jsem, aby kdokoliv z mých blízkých věděl, že trpím mentální bulimií.“

 

To je určitě problém i ostatních….

„To je bohužel stávající problém i v dnešní době. I dnes k nám dochází klientky, které se nám na první návštěvě svěřují, že tímto problémem trpí už pět nebo deset let. A my jsme první, komu se s ním přijdou svěřit.

Jestliže osvěta, tak hlavně proto, aby se nemocní nestyděli a nebáli, aby věděli, že je to problém, a že je potřeba se léčit tak, jako se léčíme s jakoukoliv jinou nemocí a jiným zdravotním problémem.“

 

A ještě možná poslední věc. Jak by se s vámi mohli nemocní zkontaktovat?

„Naše občanské sdružení sídlí v Brně a na našich webových stránkách www.anabell.cz si mohou lidé najít jakékoliv informace o námi poskytované pomoci a také kontakt na nás.“

 

 

 

Mgr. Lukáš Horký, fotograf, grafik:

Už nějakou dobu se zabývám focením mentální anorexie a bulimie ve spolupráci s paní doktorkou Janou Sladkou. Ve svých fotografiích se snažím hlavně poukázat na to, kam až může ideál krásy dojít. Fotografie nejsou líbivé, ale varující. Ideál krásy není jenom v postavě, ale v celém člověku. To se samozřejmě lehce říká, ale mladým dívkám těžko vysvětluje. Moje fotografie by měly být i jakousi prevencí.“

 

Setkal jste se s anorexií a bulimií někdy před tím, než jste začal spolupracovat s občanským sdružením Anabell?

O tomto problému jsem samozřejmě věděl, ale nesetkal jsem se s ním nikdy před tím, než jsem byl paní doktorkou osloven. Spolupracujeme už od roku 2003.

 

Jaké jste měl pocity při focení takto nemocných?

Byl jsem na to připravený, protože když jdu něco fotit, tak si většinou o tom dopředu něco nastuduju. Věděl jsem, o čem tato problematika je. Spíše mě to utvrdilo v tom, že to může dojít velice daleko, až k úmrtí. Relativně jsem byl připravený, ale na tu poslední eventualitu se nemůže člověk nikdy dost připravit.

 

Jak se s takto nemocnými spolupracuje?

S některými dobře, s jinými hůře. Je to dáno tím, že mentální anorexie a bulimie jsou psychická onemocnění.  Dívky jsou časem na vás psychicky závislé a objevuje se i citové vydírání. Ale to k tomuto onemocnění patří.

 

Určitě jste se setkal i s vyléčenými dívkami, zanechává na nich toto onemocnění nějaké následky?

Samozřejmě. Nemoc se s nimi táhne pořád a nikdy není jasné, jestli jsou opravdu vyléčeny. Pořád to někde v hloubi duše je, je to běh na dlouhou trať. Je třeba se smířit se se svým tělem, dívat se dopředu a hlavně kašlat na ty v uvozovkách ideály z módních časopisů. A také mít co říct a mít svůj názor.  Občanské sdružení Anabell pomáhá dívkám i pochopit samu sebe, dívat se na sebe reálně.

 

Jaký je pro vás jako pro fotografa ideál krásy?

Já nemám ideál krásy ve štíhlých liniích. Raději si s dívkami povídám a spíše mne zajímá, co je v člověku uvnitř, než jak vypadá. Mám to posunuté tím lepším směrem.