A nebo také s jakou rychlostí napadl, stejně rychle, ba možná ještě mnohem rychleji, zase roztál.       

Středeční sníh byl jako blesk z čistého nebe. Obrovské vločky se s nesmírným kvapem snášely k zemi a celou ji hned v zápětí přikryly bílou peřinou. Ti, co vlastní rodinné domky, se s podmračeným výrazem dívali, jak jim „padá práce“, pak popadli lopaty a honem odhrnout chodník a příjezdovou cestu. Podobné nadšení projevovali i cestáři, ani pro ně sněhové vločky nejsou synonymem zimního kouzla.

Jinak se ale na bílé, sněhové nadělení tvářily děti. A tak už v podvečer jste mohli zahlédnout u některých domečků a chaloupek stát nového strážce, který měl tuto noc hlídat sladké dětské snění. Sněhulák, neuměle postavený nezkušenou dětskou rukou, ale zato s obrovským nasazením a nadšením, sledoval trochu s obavami teploměr.

A zlé tušení jej nezklamalo. V noci teplota stoupla a z nebe místo bílých sněhových vloček začaly padat veliké kapky. Stejné kapky kanuly jako obrovské slzy lítosti sněhulákovi z očí. A když ráno děti vstaly, místo bílého strážce našly už jen kalužinu, v ní trochu sněhu, uhlí a červenou mrkev.

Dospělí si oddychli, silničářům spadl kámen ze srdce a děti sněhuláka oplakaly. Ale jejich pláč neměl dlouhého trvání. Vždyť zima teprve začíná, budou další sněhuláci. A navíc brzy přijdou na řadu i ostatní zimní radovánky – sáňkování, bobování, koulování, bruslení a další a další skvělé věci, které s sebou zima přináší.