14. dubna uplyne dlouhých devadesát šest let od chvíle, kdy na palubě nejmodernějšího a nejznámějšího zaoceánského parníku zaznělo osudné zvolání „Vpředu ledovec!“. Srážce se ale už zabránit nedalo.
V první třídě bylo ubytováno 337 cestujících, 271 jedna bylo ve třídě druhé a třetí třídou cestovalo 712 pasažérů. Spolu s posádkou se premiérové plavby účastnilo 2201 osob. (Jiné prameny udávají číslo 2228).
Vše na Titaniku bylo doslova pohádkové, nádhera a přepych byly vidět na každém kroku. Oproti ostatním plavidlům byly velmi dobře vybavené dokonce i kajuty třetí třídy. Naopak počet záchranných člunů se silně podcenil. Snad to zavinilo přesvědčení o nepotopitelnosti lodi nebo něčí liknavost. Dvacet záchranných člunů mohlo pojmout jen 1178 osob. Nebyly v nich signální rakety, svítilny ani kompasy.
Kapitán Edward John Smith, nazývaný krátce E.J., svou profesionální dráhu začínal v roce 1886 a sloužil na mnoha velkých parnících. Kapitánem byl od roku 1895, první loď, která se plavila pod jeho velením, se jmenovala „MAJESTIC“. Stal se čestným korvetním kapitánem Královského námořnictva. Byl spolehlivý, klidný a důvěryhodný. Tyto vlastnosti mu vynesly neoficiální titul„bezpečný kapitán“. V době, kdy převzal velení na Titaniku, mu bylo šedesát dva let a mělo se za to, že po této plavbě odejde do důchodu. Zůstal však v ledových vodách Atlantiku stejně jako jeho poslední loď.
Radiostanice na Titaniku byla v té době jednou z nejmodernějších, ostatně jako všechno vybavení na této lodi. Její dosah byl ve dne čtyři sta mil a v noci dva tisíce mil. Titanik měl volací znak MGY.
Radiostanici obsluhovali dva telegrafisté. Starší, John Georgie Philips, na Titaniku oslavil své dvacáté páté narozeniny (11. dubna). Pro své schopnosti byl považován za jednoho z nejlepších telegrafistů. Sloužil od dvaceti hodin do dvou a ve dne od osmi do dvou. Střídal se s mladším telegrafistou, kterým byl dvaadvacetiletý Herold Sydney Bride.
Oba telegrafisté měli u posádky poněkud zvláštní postavení. S ostatními se moc nestýkali, nanejvýš v době obědů a večeří v lodní jídelně. Jinak sotva kdy opouštěli radiostanici, která sestávala ze tří místností, z nichž jedna byla jejich ložnicí. Nosili jiné uniformy a většinu námořníků ani neznali.
Další členové osádky byli zkušení námořníci. Nejeden z nich už na moři zažil horké chvíle, při kterých si dokázal zachovat chladnou hlavu. Byli vybíráni s velkou pečlivostí z obrovské konkurence. Nejlepší loď musela mít i nejlepší posádku.
Lodní orchestr byl tvořen osmi hudebníky. Sedmi Angličany a jedním Francouzem. Pasažéři byli nadšeni jejich uměním. Nezachránil se ani jeden z nich.
Nejznámějším a také nejbohatším cestujícím na Titaniku byl plukovník John Jakob Astor. Jeho majetek byl odhadován na sto padesát miliónů dolarů. Plavil se společně se svou manželkou Madelein Force Astorovou. Vzali se před pouhými sedmi měsíci a byl mezi nimi značný věkový rozdíl – dvacet devět let. Plukovník prý v době havárie pomohl své manželce do záchranného člunu, pak si zapálil cigaretu a pokynul jí na rozloučenou. Už jej nikdy nespatřila.
Dalšími významnými cestujícími, kteří se stali legendou, byli manželé Isidor a Ida Strausovi. Pan Straus byl americký obchodní magnát. Když začaly záchranné práce, přednost měly ženy a děti. Ida Strausová, se slovy „spolu jsme žili, spolu i zemřeme“, odmítla nastoupit do záchranného člunu a zůstala s manželem na potápějící se lodi.
Na palubě bylo i několik Čechů a Slováků. Tak především Michel Navratil, rodák ze Seredě, a jeho dva synové (tři a čtyři roky). Když se mu začalo rozpadat manželství, rozhodl se unést je do Ameriky a naneštěstí si k tomuto činu vybral právě Titanik. Otec katastrofu nepřežil, synové ano. Nikdo ovšem nevěděl, kdo vlastně chlapci jsou, Michel Navratil s nimi cestoval s pasem svého přítele Hoffmana. Byli nazýváni sirotky z Titaniku a matka je až osm dní po ztroskotání poznala podle fotografií uveřejněných v tisku.
I mezi členy posádky byli Češi. Strojník Jan Kabát, číšník Josef Kielbasa, tehdy šestnáctiletý a steward Rudolf Linhart z Rokycan. A konečně černý pasažér, jehož jméno nebylo nikdy na oficiálních listinách uvedeno – Viktor Halva.
Slovenka Mária Lovásiková zase pracovala v lodní kuchyni. Pocházela z Hričovského Podhradí a chtěla se s bratrem Janem dostat do Filadelfie. Nikdy tam ovšem nedorazila. Bylo jí pouhých dvacet čtyři let.
V osudnou neděli bylo moře po celý den klidné a mírné, viditelnost skvělá. Blankytně modrá obloha věstila příjemnou plavbu. K večeru se velice ochladilo a mnoho cestujících se odebralo do tepla svých kajut. Kapitán přikázal zatopit ve čtyřiadvaceti kotlích, aby dosáhl co nejvyšší rychlosti. To bylo pro Titanik osudné. Když hlídka rozpoznala blížící se ledovec, plul parník rychlostí vyšší než jednadvacet uzlů. Ačkoliv ihned zazněl příkaz „Okamžitě zastavit!“ a „Docela vpravo!“, nebylo možné se obrovské ledové kře zcela vyhnout. Příď lodi sice ledovec minul, ale pak se ozval zlověstný zvuk. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že pouť největší a nejmodernější zaoceánské lodi je definitivně u konce. Očekávaný triumf se náhle změnil v katastrofu.
Poškození lodi bylo větší, než kdo v první chvíli předpokládal. Ani vysoce výkonná čerpadla nedokázala zabránit postupnému zaplavení. Jako první vyslovil naplno děsivou pravdu Thomas Andrews, konstruktér a výkonný ředitel loděnice, která Titanik postavila. Po prohlídce podpalubí, kterou absolvoval spolu s kapitánem, navrhl dát povel ke spuštění záchranných člunů.
První obětí byl strojník John Shepherd. Se zlomenou nohou ho spolupracovníci provizorně uložili do kouta kotelny číslo pět. Většina mužů byla plně ponořena do práce. Stěna, oddělující kotelny, však zakrátko pod tlakem vody povolila a živel se hrnul dovnitř. Všichni okamžitě spěchali k nouzovému žebříku a ve chvatu na svého druha zapomněli. Až po chvíli vyřkl jeden z nich Shepherdovo jméno. Ale bylo už příliš pozdě.
Ve čtvrt na jednu dal kapitán telegrafistům příkaz vysílat žádost o pomoc. Stewardi začali cestujícím rozdávat záchranné vesty. Po celou dobu bez přestání hrál lodní orchestr. S menšími problémy byly čluny s prvními trosečníky spuštěny na vodu.
Zpočátku šlo všechno klidně, ale postupně začala převládat panika. Zatímco se na pravé straně lodi striktně dodržovalo nařízení „nejdříve ženy a děti“, na levoboku se do člunů často dostali jako první muži. To se rychle rozkřiklo a spousta cestujících se snažila dostat tam, kde měla větší naději na záchranu.
Po druhé hodině ranní se loď naklonila na levý bok. Jen díky vytrvalé práci strojníků a topičů se Titanik udržel tak dlouho nad hladinou. Čerpadla pracovala do poslední chvíle. Ve čtvrt na tři se přes příď přehnala obrovská vlna. Do oceánu s sebou smetla kapitána, některé členy posádky a cestující. Zbývající pasažéři se zoufale snažili uniknout na záď. Boj na život a na smrt začal. Někomu pomohla náhoda, jiní přežili jen díky vytrvalosti a pevné vůli. Většina z těch, co zůstali na lodi, svůj boj prohrála. Ve dvě hodiny a dvacet minut se nad „nepotopitelnou“ lodí, pýchou britského obchodního loďstva, zavřela hladina.
Ale ani ti, kteří se dostali do záchranných člunů, to neměli jednoduché. Krutá zima a vlny, které vratká plavidla neustále ohrožovaly… Rozhodování vrátit se či nevrátit k potápějící se lodi a pomoci nebo nepomoci ostatním skončilo většinou v neprospěch tonoucích. Strach o vlastní holý život byl velmi často nejsilnějším pohonným motorem. Jen málokdo projevil tolik citu a odvahy a otočil záchranný člun tam, kde zmizela loď.
Doslova neuvěřitelný se zdá příběh šéfpekaře Titaniku Joughina. Hned poté, co zjistil, že se loď potápí, vyslal své pomocníky na člunovou palubu s proviantem. On sám nikam nepospíchal a raději se pořádně napil whisky. Potom teprve odešel na palubu a zamířil si to ke člunu číslo deset, který mu byl přidělen. Nedaleko stál hlouček dam, které stále ještě váhaly, zda mají nastoupit. Joughin byl mužem činu. Jednoduše je popadl a do člunu jednu po druhé naházel k jejich pramalé radosti. Pak se opět vzpružil výbornou whisky a šel pomáhat dál. Díky posilujícímu nápoji byl neobvykle klidný a vyrovnaný. V dobré náladě se vodou na lodi probrodil zpět na člunovou palubu, ale tady už žádné čluny nebyly. Ani to jej však nevyvedlo z klidu. Odešel na jednu z promenádních palub a házel do vody lehátka a židle, prostě vše, co by mohlo pomoci tonoucím udržet se na hladině. Načež přešel na záď a oblékl si záchrannou vestu. Byl už nejvyšší čas. Loď se začala potápět a on se během pár vteřin octnul ve vodě. Po chvíli se mu podařilo doplavat k převrácenému člunu, na kterém už ale nebylo volné místo. Naštěstí jej poznal lodní kuchař, podal mu ruku a až do rozednění jej přidržoval u boku člunu. V ledové vodě vydržel Joughin hodinu a půl, aniž to na něm zanechalo vážnější následky.
Velké štěstí pro cestující i posádku Titaniku bylo, že jejich volání o pomoc zaslechl radiotelegrafista na Carpathii. Ve chvíli tragédie byly od sebe lodě vzdáleny padesát osm mil. Tuto cestu zvládla Carpathia za tři a půlhodiny. Ve tři hodiny a třicet pět minut dorazila loď na určené místo. První trosečník se na její palubu dostal ve čtyři hodiny a deset minut, poslední v půl deváté. Počet zachráněných není dodnes jasný. Jsou uváděna různá čísla – 713, 711, 706, 705…
Vrak této nejmodernější lodi se podařilo najít až v roce 1985, konkrétně 1. září. Leží v hloubce čtyř tisíc metrů, šest set kilometrů jižně od New Foundlandu. Trup lodi byl rozlomen a jakákoliv manipulace s ním je zcela vyloučena. Z vraku bylo vyzvednuto přes pět tisíc předmětů, většinou pro muzeální účely. Porcelán, kožená taška plná amerických dolarů, stříbrný čajník, láhve skvělého francouzského vína, šperky a dokonce i noviny, ve kterých lze dodnes číst nadšené řádky připomínající vyplutí největší a zároveň nejbezpečnější lodě světa….
Za poskytnuté materiály děkuji Marii Skalníkové ml.
