Učitel František Henych (2)

Učitel František Henych (2)

Pomalu přišla doba, kdy měl František nastoupit do školy. Tehdejší škola byla toho druhu, že kdo se nenaučil číst doma, dlouho s tímto uměním pak zápasil a mnozí se nakonec nenaučili číst vůbec.

Proto tatínek zakoupil Františkovi slabikář dlouho před jeho šestými narozeninami. Sestra, starší o osm let, se na čas změnila v jeho první učitelku. Jen nerad procházel František touto domácí školou a často hledal, jak by se z ní ulil. Někdy skočil pod postel a skrčil se až do nejzadnějšího kouta. Ale trestající ruka otcova jej záhy dostihla a březová metla dokončila ostatní. A i když sestra nebyla vystudovanou učitelkou, přece jen se její snaha nakonec vyplatila a malý František šel do školy dokonale připraven.

Šest let bylo Františkovi v březnu roku 1868. Doma dostal na cestu krajíček černého chleba a slabikář. Jedna ze starších žákyň jej pak dovedla panu učiteli do Německého (dnešní Sněžné). Učebna byla poměrně světlá, neboť měla okna na třech stranách. Byl zde stupínek, tabule, stůl, železná kamna, almara a lavice. Pod kamny byla dlažba z cihel a nad nimi obrázek osla. Tady si na kolenou odpykávali trest žáci, kteří neuměli nebo neposlouchali. Na stěnách byly rozvěšeny obrázky a vzory skloňovací.

Pan učitel posadil Františka do první lavice na poslední místo. V prvních dvou lavicích byli žáci prvního ročníku. Všichni seděli „vyzbrojeni" slabikářem nebo kohoutkem, což byla dřevěná tabulka s držadlem, na které byl přilepen papír s písmenky a číslicemi. Slabikanti odříkávali dvakrát za den u stolu nebo v lavici. Kdo uměl, dostal další úkol. Kdo neuměl, opakoval.

Jakmile přešel žák do druhého oddělení, na čítanku, začal s psaním. Psalo se podle „foršrifu", buď z tabule, nebo se kupoval u pana učitele. Malý byl za jeden krejcar, velký za dva. Používaly se tak dlouho, dokud vydržely.

František seděl v první lavici na kraji asi čtrnáct dní, pak přišel jiný nový žák a on se přesunul na místo druhé. Jakmile se mu podařilo přečíst slabikář, dostal čítanku a zároveň si zakoupil arch papíru. Ten přeložil na osm dílů, pan učitel mu stránku nalinkoval a František se poprvé pustil do psaní.

Jednou, když si to vesele rázoval domů, podařilo se mu někde ztratit čítanku. Tatínek se hrozně hněval a uložil mu, aby s panem učitelem projednal zakoupení čítanky nové, tentokrát pro stupeň nejvyšší. Pan učitel do toho mnoho chuti neměl, ale nakonec přece povolil.

František měl do školy dalekou cestu. Trvalo mu asi hodinu, než tam došel. Často musel místo školy vypomáhat doma. Při tkalcovském stavu, sbírání ovoce, nakládání obilí na povřísla nebo pasení dobytka. Do školy se pak šlo teprve až napadl první sníh.

Když bylo Františkovi sedm let, jeho starší bratr se oženil a on se s rodiči a sestrou stěhoval na výměnek. A protože toto stavení bylo doposud dřevěné, muselo se nahradit zděným. Když byly stavební práce v nejlepším, přilákal pohledy všech neobvyklý průvod, který se ubíral kolem do táhlého kopce. Vpředu jel nejmodernější kočár s ocylindrovaným kočím a lokajem a v něm seděly dvě vznešené dámy. Druhý kočár vezl jejich mužský doprovod.
Jedna z dam byla „oberfrau" nebo jak se jí zkráceně říkalo „oberka". Nebo také česky hraběnka. Panství tehdy náleželo brněnskému ústavu šlechtičen a „oberku" vezli z milovské myslivny oklikou na Malinskou skálu, aby se pokochala krásným rozhledem do údolí řeky Svratky. Když se tělnaté paní za pomoci lesního personálu podařilo vyšplhat až k samotným skalám, upoutalo její pozornost hojné borůvčí, které tam rostlo. Něžně je pohladila svou šlechtickou ručkou a k čekajícím lesníkům podotkla: „To jsou krásné smrčíčky!" Samozřejmě že se její slova brzy roznesla a bavilo se jimi široké okolí.