25. 12. Natalis Dominii, scilicet dies

25. 12. Natalis Dominii, scilicet dies

neboli den narození páně (doslova Narození Páně, to znamená boží). Je to jeden z nejmladších, ale také nejdůležitějších křesťanských svátků, den zvláště zasvěcený Bohu a oslavě narození božského dítěte.

Datum 25. 12. se jako Den narození Páně objevuje teprve od 4. století a západní liturgie ho jako závazné datum oslav přijala až ve století sedmém. Do té doba byly mezi učenci stále vedeny spory o dni, měsíci a roku, kdy se Kristus narodil. Rok jeho narození stanovil skytský duchovní Dionýsius Exiguus , představený jednoho z římských klášterů, který vypracoval nový letopočet, jehož počátkem se stal rok Kristova narození.

V oslavách svátku Narození Páně se prolínají staré pohanské zvyky z dob oslav zimního slunovratu s křesťanskou úctou k narození Ježíška. Na památku daru, který dostalo lidstvo od Boha ( v podobě jeho syna) si lidé dávají o vánocích dárky. Někde o Štědrém večeru, jinde až ráno na Boží hod. Aby byl další rok požehnaný, musela se 25. prosince sejít u oběda celá rodina, nikdo nesměl chybět. Kněží v kostelech sloužili tři mše, nejoblíbenější byla půlnoční, ta se sloužila v době, kdy se Ježíšek narodil, ranní, když přišli do Betléma pastýři a poslední mše probíhala za bílého dne.

Na Boží hod byla velmi přísně zakázána práce. V některých domácnostech ani nestlali a pokud se stalo, že během dne vyhasl v kamnech oheň, nikdo se ho neodvážil znovu rozdělat. Ve středověku to dokonce došlo tak daleko, že hospodáři obvazovali dobytku tlamy, aby bučením a přežvykováním neznesvětil sváteční den.

Památka Narození Páně se z počátku slavila jen v Římě a od sedmého století se postupně rozšířila po celé západní církvi. Zato východní církev měla tradici zcela odlišnou. Již od čtvrtého století světila slavnost Epifanie (slavnostní zjevení Božího syna v těle). Tento svátek slavili šestého ledna a tak ho slaví dodnes.