Když bylo Janovi osmnáct let, bratr Josef se oženil doma na grunt. Honza u něj zůstal a dál jezdil s koňmi. Rok po té se po Čechách a po celých Rakousích začali objevovat podomní obchodníci, kteří prodávali pily, ale peníze za ně nechtěli. Říkali lidem, ať si je koupí a vyzkouší zdali jsou dobré, a když budou spokojeni, tak jim za rok zaplatí.

Nastalo jaro 1866. Jednou, když se Jan vrátil z cest, stavil se v hospodě. Bylo tam veselo, harfenistka hrála na harfu a zpívalo se, až se hospoda otřásala. Také se hodně debatovalo. Mluvilo se o všem možném a mimo jiné také o tom, že bude možná vojna s Prajzama. Honza se zájmem naslouchal a ptal se: „ale prosím vás, kdepak ta vojna bude?" „To může bejt třeba tady." Odpověděli mu. A taky byla.

Jan vojákem nebyl, narukovat nemusel. Měl totiž průtrž (kýlu). Ale jinak to byl chlap zdravý a urostlý. Když Prajzi přitáhli do Radňovic,přišel jeden z vojáků k Zajíčkům a hlásil se k nim. Ale oni ho ne a ne poznat. On jim povídá: „ Copak mne neznáte? Vždyť já jsem vám loni prodal pilu. Že byla dobrá?" Tu ho teprve poznali. A tu pilku mu už platit nemuseli.

Každý z Prajzů měl mapu okolí. Podle té mapy hledali vojáci v jednom místě studnu. Radňováci se tomu divili a tvrdili, že tam žádná studna není. Ale Prajzi že jo a že tam studna být musí.Nakonec si Radňováci vzpomněli, že tam studna kdysi byla, ale že je zasypaná. To ti obchodníci s pilama vše zakreslili, když tudy procházeli a podle jejich nákresů byly vypracovány mapy.

Když táhli zpátky do Prajz, musili jim hospodáři dát své povozy na přípřež (fiřpon). Jan jel také, připadlo na něj vézt pruské oficíry se zavazadly. Ti mu říkali, že je musí zavézt až na prajzské hranice a Honza na to, že když mu zaplatí, že je zaveze třeba až do Berlína.

Po čtrnácti dnech cestování to už všechny omrzelo. Mikeš z Olešné využil nestřežené chvíle kdy oficíři odešli, sházel jejich krámy na zem, otočil povoz a pádil pryč. Za chvíli ale dostal strach, že jej budou pronásledovat a pomstí se mu. Zrovna se blížil k mostu. Viděl, že řeka je poměrně vyschlá a napadla ho spásná myšlenka. Zahnul na louku a rychle do mělkého řečiště pod most. Mezitím se oficír vrátil a zjistil, že jeho povoz chybí. Ptal se ostatních, kterým směrem odjel a když mu to řekli, rychle vyskočil na koně a tryskem uháněl za uprchlíkem. Mikeš z Olešné pod mostem umíral strachem, když viděl rozlíceného Prušáka uhánějícího přes most. Ten se však za půl hodiny se zpěněným koněm vrátil zpátky a pod most se ani nepodíval. Když přijel zpět do tábora řekl ostatním, že už ho nedohonil. „Ale kdybych ho dopadl, frflufte kohédl, tak bych toho kluka na kusy rozsekal." Řval a šavlí prudce sekal do vzduchu.

Janovi se už takové cestování také omrzelo, a proto druhého dne začal prosit oficíry, aby ho propustili, že už s nimi jezdí čtrnáct dní, že už je špinavý a zarostlý. A oficír mu povídá: „Na jutro pojacháš domů." A druhý den ráno jel opravdu domů a dostal všechno zaplaceno.

Když se vrátil do Radňovic, šel život dál ve starých kolejích. Přes týden všední práce, v neděli pak buď v hospodě hráli karty nebo se šlo někam k muzice. Jednou, když zrovna v hospodě hráli karty, stavil se tam i Mikeš z Olešné. Nějak se spolu s Honzou nepohodli, Mikeš ho slovem urazil a Jan popadl máz s pivem a Mikše s ním praštil do hlavy. Ten šel na druhý den k doktorovi a Honzu pak zažaloval. Když došlo k soudu, soudce se snažil ty dva usmířit a povídá Janovi, aby Mikše odprosil, že mu jistě odpustí. A tak se Honza otočil na Mikše se slovy: „ Prosím tě, Josefe, odpusť mě to, já jsem se přenáhlil." A Mikeš na to: „ No, že umíš tak pěkně hrát karty, tak ti to odpustím." Podali si ruce a zase byli kamarádi.