Kdyby tak domy mohly vyprávět. Některé z nich jsou tu již spoustu let a kdyby uměly mluvit, jistě bychom se dozvěděli mnoho zajímavého z jejich vzpomínek. Mluvily by o dobách míru i válkách, smutcích i radostech, lásce i nenávisti. Také by nám jistě popovídaly o všech svých majitelích a nájemnících. Mnozí z nich se i podepsali na konečné podobě domu. Podle svých potřeb a také stavu peněženky své příbytky přestavovali k obrazu svému a potřebám doby.
Dům číslo třináct na novoměstském náměstí je také poměrně letitý.Jelikož nejsem historik a přesto jsem se o stavbě chtěla dozvědět co nejvíce, obrátila jsem se se žádostí o pomoc na odborníka. Historik Jaroslav Sadílek byl ochoten se společně se mnou na dům podívat. Využili jsme laskavosti manželů Hanslových, kteří nás do svého domu nejen pustili, ale také nám ukázali všechna jeho skrytá zákoutí. Požádala jsem pak pana Sadílka o krátké zhodnocení domu.
Pozdně gotický dům č.p. 13 na Vratislavově nám. v Novém Městě na Mor.
Nové Město na Moravě, stejně jako i jiná města v této oblasti Vysočiny, poskytuje příchozímu návštěvníku pohled na mnohé historické pamětihodnosti. V případě Nového Města jde především o budovu zámku, farní kostel sv. Kunhuty, starou radnici, případně hřbitovní kostelík. Mnohé zajímavosti však uchovávají i jiné stavby, například zajímavě dochované městské domy. Nejde jen o dům č.p. 97, sloužící dnes informačnímu centru města, proslulý svým raně renesančním sloupem s erbem Pernštejnů. Také jiné domy, ukryté za klasicistní a secesní fasády, obsahují ve svém zdivu doklad bohaté historie města.
Tak například dům č.p. 13, posazený ve východní či spíše jihovýchodní řadě Vratislavova náměstí, přibližně naproti městskému úřadu, v její jižnější části. Dům příchozího zaujme svojí vysokou mansardovou střechou pozdně barokního stáří, strohá klasicistní fasáda však iluze o větším stáří domu na první pohled nepřipustí. Veřejnosti je tento dům známý obchodními prostorami v přízemí a zčásti i v patře, ty jsou však z velké míry novodobě upravené. Pokud obsahují starší klenby, pak se jedná o zaklenutí z pozdně barokní stavební etapy, kdy budova dostává svůj nynější vzhled. Z toho lze za snad nejzajímavější považovat zaklenutí průjezdu v přízemí a široké chodby v patře, provedené řadou plackových kleneb mezi pasy.
Přesto však i tento dům obsahuje velice zajímavé partie, návštěvníku však skryté. Jde zejména o rozlehlé sklepní prostory, sestávající z velkého klenutého sklepa pod přední částí domu a další dvojice nestejně velkých sklepů pod dvorním křídlem. Všechny tyto prostory jsou zaklenuty kamennými valenými klenbami, na jejichž vnitřní ploše jsou dochovány výrazné otisky prken šalování klenby v proteklé maltě. Zdánlivě novodobě působící úprava, místy navozující dojem betonu, je typickým prvkem gotického, případně raně novověkého stáří konstrukce. Do tohoto období řadí sklepy také lomený průchod mezi prostorami dvorního křídla a mírně zalomená klenba menší z nich. Velký sklep je zajímavý rovněž tvarem přístupového schodiště. Jeho schody jsou umístěny značně daleko od sebe, téměř dva metry, a jejich stupnice jsou kamenné, s široce zkosenými hranami. Celkově schodiště připomíná spíše rampu, po které byly valeny sudy. Velké rozměry sklepa a značná šířka rampy umožňuje interpretovat tento sklep jako součást domácího pivovaru, které se mnohdy v městech a městečkách v průběhu 16. století objevovaly.
Pro některé domy v Novém Městě jsou typické krátké skalní lochy, tzv. „podzemní chodby", kterým lidová tradice přisoudila značný význam nejen jako spojnice mezi budovami města, ale i jako únikové komunikace vně městského areálu. Také v podzemí domu č.p. 13 se podobné prostory nacházejí. Z většího sklepa dvorního křídla ústí krátké schodiště do zahloubenější prostory na půdorysu rovnoramenného kříže, v celém svém rozsahu vylámané ve skále. Malý vyzděný loch je také ve velkém sklepě pod přední částí domu.
Ze starších partií domu je možno připomenout ještě klenbu bývalé komory ve východnějším dílu budovy v přízemí, která je snad také středověkého původu. Nejen gotické části však stojí za zhlédnutí. Také pozdně barokní partie přinášejí zajímavé prvky , dosud nepovšimnuté. Kromě již zmíněných kleneb je to zejména dvoupodlažní uspořádání půdního prostoru. Krokve mansardového krovu nesou na svých plochách vyřezávané ornamenty, typické pro dobu vzniku zastřešení.
Vznik domu je nutno spojit s nejstaršími počátky města, založeného v dnešní poloze někdy před koncem 13. století. Podle zjištěných konstrukcí však zděná zástavba města vzniká teprve v samotném závěru středověku, kdy nahrazuje typické dřevěné domy. Jeho nejstarší zděná podoba zřejmě korespondovala s rozsahem sklepů a přežívala snad až do zmíněných úprav na konci 18. století, kdy byla původně kratší budova doplněna na celou šířku parcely. Tento stav se pak dochoval do dnešní doby. Přestože tedy dům č.p. 13 dosud unikal pozornosti historiků, je nutno poukázat, že i za jednoduchou fasádou těchto budov je ukryta bohatá, dosud téměř nepoznaná historie Nového Města.
Ale mne zajímala nejen architektura domu, ale také jeho osudy. A ty jsou nedílně spojeny s novoměstským náměstím. Podle dochovaných pramenů bylo náměstí v dnešní podobě obestavěno v roce 1580.
Prvním majitelem, kterého se nám podařilo vypátrat, byl v roce 1564 Vávra Štrafa. Bylo to období renesance, na český trůn usedl v tomto roce Maxmilián II., který jako panovník nebyl příliš průrazný. Novoměstské panství patří Vratislavovi z Pernštejna, nejvyššímu kancléři království českého. 8. září 1564 si Vratislav z Pernštejna vypůjčil na splátku svých dluhů od novoměstských 10.000 zlatých a za to jim dává do zástavy a správy stálé i běžné příjmy města a sedmnácti vesnic, které k němu náleží. Také uděluje městu různá oprávnění, mezi jinými i výhradní právo vaření a výčepu piva, právo na vyplacení z poddanství, kdyby došlo k prodeji města, právo honební na zajíce a jiné. Právo várečné se vztahovalo na 36 novoměstských domů, u kterých bylo výslovně uvedeno, že jejich majitelé mají právo, podle stanoveného pořadí, vařit pivo. To svědčí i o velké zámožnosti majitelů těchto domů. K jejich domům patřily i rozsáhlé pozemky. Mezi nimi byl i dům číslo třináct s majitelem Vávrou Štrafou.
Vratislavova zadluženost byla novoměstským ku prospěchu, protože 23. března 1565 jim majitel Pernštejna prodal zámek Mitrov se dvorem a mlýnem a čtrnácti vesnicemi za 8.400 zlatých.
11. srpna 1580 se se jménem Vávry Štrafy setkáváme znovu. Vratislav z Pernštejna zajišťuje novoměstským právo várečné a rozšiřuje ho o volnost mletí a právo výkupní. Dává Novému Městu území Ochoz k obecnímu užitku a potvrzuje i všechny dosavadní výsady. Touto listinou se také tvoří vlastní panství novoměstské, které již není spojeno s hradem Pernštejnem.
V roce 1587 nalézáme již nového vlastníka domu č. 13 a tím je Vávra Mlzník. Království Českému vládl Maxmiliánův syn, Rudolf II. Nové Město přechází do rukou nového majitele neboť Vratislav z Pernštejna zemřel a jeho dědicové Jan a Maxmilián z Pernštejna pro velké dluhy, které po sobě zanechal, museli město prodat.. Stalo se tak 13. září 1588 a novým majitelem se stává Vilém Dubský z Třebomyslic a na Ratibořicích. Podle soudního odhadu z roku 1587 bylo v Novém Městě 160 poplatných domů.Cena, kterou za panství novoměstské Dubský zaplatil, byla 18.000 zl. Nový majitel podle městských knih práva města neuznával a hrubě porušoval.
Přichází rok 1591 a další z majitelů domu, Jan Mlzník. Ten obýval dům až do roku 1657. Prožil v něm i významné mezníky českých dějin - stavovské povstání a bitvu na Bílé hoře. Tyto události se dotýkaly i Nového Města, neboť majitel novoměstského panství, Vilém Dubský, byl v roce 1621 se starším synem Janem v podezření z účasti na povstání. Po nějaké době byl propuštěn a v počátcích vyšetřování byl i mezi několika osobami, jimž bylo odpuštěno. Ve druhé konfiskační vlně byl postaven znovu před soud (28. 3. 1624) a odsouzen ke ztrátě jmění. Pro vysoké stáří mu bylo z milosti přiznáno odbytné 10 000 zl. Panství novoměstské bylo odevzdáno kardinálu Dietrichsteinovi, který jej připojil ke svému panství žďárskému. Kardinál si podmínil udělení výsad pro město tím, že měšťanstvo musí přejít na katolickou víru a řadu let důkazy o svém dobrém smýšlení podávat. Nakonec však městu přece jen jeho práva potvrdil, dům čílo 13 patřil opět mezi domy právovárečné.
Ještě jedna pohroma postihla Nové Město. Neustálé nájezdy švédských vojsk plenily nejen město, ale i široké okolí. 3. května 1645 Joachim Tidlman, plukovník švédských vojsk, vydává Novému Městu list na vojenskou ochranu. Za tento list město zaplatilo výkupné, ale menší tlupy Švédů stejně napadaly město i okolní vesnice nadále. V té době byla řada měšťanů nucena prodávat své pozemky a nemovitosti.
V roce 1657 byl už v domě nový vlastník. Byl jím Lorenc Štrafa. V tomto roce nastupuje na český trůn Leopold I. Ačkoliv se vojenská tažení českým zemím v druhé polovině 17. století vyhýbala, musela města platit náklady na válku s Turky. Majitelem panství novoměstského je František Maximilian Kratzer, který popíral nebo ve svůj prospěch vykládal městské výsady a zaváděl i nové povinnosti. Následovaly vleklé spory města s vrchností.V roce 1672 provedla městská rada na žádost vrchnosti podrobný soupis lidu. V každém domě byli zaznamenáni nejen majitelé a jejich děti, ale také čeleď, podruhové a podruhyně. Ze soupisu se dozvídáme, že v domě č. 13 bydleli: Estera Vavřínka, Jan zeť, Dorota žena, Vavřín syn, Manda děvečka, Judit děvečka a Kača pastvice. Takže majitelkou domu byla v roce 1672 Estera, vdova po Lorencu Štrafovi. Nové Město vykazuje 112 obydlených domů, faru, školu, 5 domů vrchnostenských a 25 domů opuštěných. Z dalšího soupisu, tentokrát soupisu majetku, z 29. července 1674 se dozvídáme, že k domu č. 13 patřily čtyři jitra půdy. A do třetice v dalším soupise, pořízeném za účelem nové berní úpravy ze 3. října 1748, nacházíme opět Esteru, vdovu po Lorenzcu Štrafovi. Mimo ni je zde zaznamenán František Sadílek - řezník. Nacházíme tu i poznámku o tom, že dům měl právo vařit pivo. (Tak mne napadá, v kolika letech Estera ovdověla, když vdovou byla v roce 1672 a jako majitelka domu je uváděna ještě po sedmdesáti šesti letech. Zřejmě se vdávala velmi mladá za staršího muže a ovdověla záhy po sňatku). Nicméně v roce 1749 je novým vlastníkem domu č. 13 již zmiňovaný František Sadílek. Rod Sadílků vlastnil objekt více než sto let. Jméno Františka Sadílka se objevuje i v dalším daňovém soupise z 23. září 1749. Jako povolání je opět uvedeno řezník.
Od roku 1777 nacházíme dalšího z rodu Sadílků, tentokrát Karla. 20. července provedla C.k. vojenská konskripce úplný soupis domů ve městě podle majitelů, velikosti a popisných čísel. U čísla 13 je uvedeno: Carl Sadílek, velký dům ve městě.
V roce 1835 se stává majitelem domu Jiří Sadílek, povoláním mydlář. Po něm zdědil dům jeho syn František, který zemřel nešťastnou náhodou. Spadl do studny a zabil se. Dům podědil Sadílek Vincenc, syn zesnulého. Ten však vedl marnotratný život a zemřel jako svobodný a bezdětný. Dům se dědicové rozhodli prodat a tak se dostává do rukou Josefu Šírovi.Ten byl majitelem i domu č. 241, takže koupenou nemovitost pronajímal. Prvním nájemcem byl Josef Čípek a od roku 1875 pak Jan Kadlec.
Když Josef Šír zemřel, zdědil dům jeho syn František, který také brzy zemřel. Protože byl svobodný, přechází dům do rukou jeho bratra Jana Šíra. Jan se rozhodl dům prodat a tak nájemník Jan Kadlec, který tam bydlel,odkoupil od Jana dům číslo 241. Tam se přestěhoval. Dům č. 13 koupil v roce 1883 žid Adolf Brady. Ten si v domě se svou ženou Karolínou otevřel obchod s potravinami.Obchod byl v přízemí a rodina bydlela v prvním patře. A protože byli manželé bezdětní, rozhodli se adoptovat svého synovce Karla Metzla a neteř Hedviku Metzlovou. Hedvika se provdala a odstěhovala a v domě zůstal Karel Brady-Metzl, který si v roce 1927 vzal za manželku Markétu Dubskou. Pomalu převzali rodinný podnik. Jako jedni z prvních zavedli maloobchodní prodej uhlí a také postavili před obchodem benzínovou čerpací stanici. Měli i první telefon ve městě s volacím číslem 1. Postupně si k maloobchodu zřídili i velkoobchod, prodávali všechno možné. Jejich obchod neustále vzkvétal, dokladem toho je i skutečnost, že zaměstnávali nejméně šest stálých zaměstnanců. Měli dvě děti, Jiřího a Hanu. Děti často jezdívaly po rozlehlých chodbách jejich domu na koloběžkách. Hanička na červené, Jiří na modré.
Rozkvět jejich rodinného podniku ukončila okupace Československa v roce 1939. Na základě falešného obvinění byl Karel Brady-Metzl zatčen a dva měsíce vězněn na gestapu v Jihlavě. Poté byl sice propuštěn, ale celá jejich rodina byla neustále sledována. Na jaře roku 1941 byla na gestapo povolána Karlova manželka Markéta a odtud deportována do ženského koncentračního tábora Ravensbrűck. Odtud byla v říjnu 1942 odsunuta do Osvětimi, kde 29. 10. 1942 zemřela. Karel byl zatčen 23. 11. 1941 a po nějakou dobu vězněn opět na gestapu v Jihlavě. Pak byl deportován do Brna a zařazen do transportu do koncentračního tábora. 11. 6. 1942 byl převezen do Osvětimi, zde zemřel 14. 7. 1942. Jejich dětí, desetileté Hany a třináctiletého Jiřího, se ujal Ludvík Hájek, manžel Karlovy sestry Hedviky. 14. 5. 1942 však byly obě děti předvolány do Třebíče a odtud poslány transportem do Terezína. Jiří se tu stal učedníkem-instalatérem, což mu později zachránilo život. Podmínky v Terezíně byly velmi tvrdé, ale nebylo to nic proti osvětimské hrůze, která obě děti čekala. Jiří byl zařazen do transportu do Osvětimi jako první a 23. října 1944 se tam dostala i Hanička. Její první kroky směřovali přímo do plynové komory, takže den jejího příjezdu se stal i dnem její smrti. Jiří přežil i další transporty, hlavně díky svému instalatérskému řemeslu. Hodně mu pomáhali i spoluvězni. Do Nového Města se vrátil v polovině května 1945, z celé rodiny přežil jako jediný.V roce 1949, ve svých sedmnácti letech, emigroval a od roku 1951 žije v Kanadě v Torontu. V domě číslo třináct prožila rodina Bradyových nejen mnoho štěstí, ale také smutku.
V roce 1948 byl dům zabrán státem. Bylo to hlavně z důvodu nepřítomnosti posledního dědice Jiřího. Další roky nebyly pro rozkvět domu zrovna nejšťastnější. Vystřídalo se tu několik institucí a podniků - Zemědělské statky, OÚNZ, VB ČSSR, Kras Brno, různé stavební firmy. Dům byl pouze využíván, o jeho zvelebování neměl nikdo zájem. Po roce 2002 ho od státu odkupuje Jiří Brady. Jeho důvody jsou hlavně nostalgické. Prožil se sestrou a rodiči v Novém Městě mnoho krásných let a také se cítí povinen uvést rodinné věci do pořádku. Nechce zanechat dům nadále pustnout v rukou státu.
V roce 2003 prodává dům dnešním majitelům, Zdeňce a Jiřímu Hanslovým, kteří se snaží navrátit domu jeho původní tvář. Pustili se do oprav opravdu s velkým nadšením. Hlavně pan Hansl, který si, jako šikovný řemeslník, udělal spoustu oprav sám. Paní Hanslová si v domě otevřela obchod se zdravou výživou a ostatní prostory pronajímají. Dům opravdu pod jejich rukama prokoukl. Jako když se z ušmudlané Popelky stane najednou krásná princezna.
Na novoměstském náměstí se nachází mnoho zajímavých měšťanských domů, většina z nich je pěkně upravená, s novými fasádami. Shlíží na kolemjdoucí s důstojností přiměřenou jejich věku. A bylo by dobře, kdyby i ostatní vypadaly stejně. Vždyť dům na náměstí byl vždy synonymem bohatství a vyššího postavení a každý majitel na svůj příbytek pohlížel s velikou hrdostí a láskou. A ani dnes by to nemělo být jinak.
