To jednou šli zase Radňovský chlapi do Hlinného k muzice. Bylo jich čtrnáct. Když vyšli za dědinu, Krajských Honza povídá: „Chlapi, budem se tam prát! Vzal jste si každý něco? Já jsem si vzal tohle." A vytáh z kapsy klepací babku zamotanou v kapesníku.  

Když došli do Hlinného, hospoda doslova hřměla. Když došli do Hlinného, hospoda doslova hřměla. Všichni byli ve veselé náladě. Radňováci nezůstali pozadu, vypili si na náladu a pustili se do tance. A Honza Krajskýho začal hledat příčinu ke rvačce. Přebíral místním chasníkům neustále holky z kola a nakonec ji jednomu přebral několikrát a nechtěl mu ji popustit. Chasníkovi se to, to se ví, nelíbilo, ale když něco řek, Honza vytáhl z kapsy babku a praštil ho do hlavy, až mu klapku nad okem urazil. Krev z něj chlejstala, jako když vola zabíjí. Když to uviděli Hliňáci, hnali se po Radňovských a vyhnali je ven z hospody. Honza Zajíček v tom zmatku skočil k šenkýřovi do šentyše. Hliňáci se vrhli k šentyšu a chtěli ho také zbít. Ale šenkýř se ho zastal. Že prý se choval v pořádku, že za nic nemůže, a že ho teda zbít nesmí. Ale stejně bylo už po náladě a Jan už se tu moc nezdržoval a rázoval si to k domovu.

Potom začal Jan pomýšlet na ženění. Od lidí se doslechl, že v Hlinným u Batelků mají hezkou schovanku, které věnem celý grunt dají. Nenechal se dlouho pobízet a v pondělí velikonoční se k Batelkům vypravil. Když přišel k nim do světnice, už tam seděli tři další ženiši. Stejně jako ti druzí byl vlídně přivítán a starý Batelka se k nim posadil na kus řeči. Když pak hospodář na chvíli odešel, řeč stála. Jan se podíval oknem na dvůr a najednou vidí, jak kočí jemně šlehá schovanku bičem po nohách a ona se tím náramně baví. Obrátil se proto na ostatní se slovy: „My jsme přišli za ňou a ona se šlehá na dvoře s pacholkem. Já nemůžu za to, že vy jste přišli sem, vy nemůžete za to, že já jsem přišel sem. Pojďme do hospody, vypijme každý máz piva půjdeme dom." A to také udělali. A netrvalo ani týden a rozkřiklo se, že schovanka Batelkova je v naději s pacholkem.

To také jednou bylo velké sucho a Jan oral úhor. Šlo to moc špatně, byla to tvrdá dřina a Honza si v duchu říká: „ Kdyby tak někdo přišel, aby se jelo s lenem". Pomalu otáčí koně na konci pole a najednou se podívá a vidí, jak jde od města jakýsi pán a míří rovnou k němu. Když k němu došel, podává mu ruku a povídá: „ Pěkné pozdravení od pana Špice a máte jet do Vrchlabí s lenem. Jan okamžitě vypřáhl, doma přistrojil vůz a vyjel. Len mu naložili ve skladu v Novém Městě na Žďárské ulici a on jel. Když už byl kolikátý den na cestě, dojížděl k nějaké dědině. Pozoroval, že se chystá déšť a za chvíli taky začlo krápat. Zajel ve vsi do kolny a nakrmil koně. Pak chtěl jet dál, ale měl strach, že by mu len namokl, protože pořád silně pršelo. Ve vedlejší stodole mlátili cepama slámu a tak Honza šel a trochu té slámy koupil. Pak jí pěkně rozložil po fůře a jel dál. Když přijížděl k Vrchlabí, už nepršelo. Přijel na dvůr přádelen a tam kouká, jak byl dvůr velký, tak byl plný mokrého lnu. A rozezlený fabrikant se hnal k Janovi a už zdálky křičel: „ Jeďte pryč, beztak to máte taky namoklý." Ale Honza se nedal. Ukázal fabrikantovi, co veze a ten musel uznat, že Honzův len je úplně suchý. Tak dostal Jan pochvalu a spokojený fabrikant mu dobře zaplatil od cesty.. Jiní formani dostali velmi málo, protože jim srazil za to, že zboží dovezli mokré. A když Honza dojel domů a začal opět orat, nemohl si vynachválit, že je namoklo a že se lehce oře.

Jezdilo se s lenem také do továren Hankehlude, Tríbesvasr, Laverštajn. To bylo všechno až v severních Čechách. A Svoboda Maršovský, to býval takový lump. Když se přijelo k hospodě, zasypalo se koňům a formani šli do hospody. Svoboda zůstal venku a oves druhým z futrpantlů kradl a dával svejm koním. A Zajíček maršovský, ten zase hlídal tringelty hausknechtovi od formanů vybrat. Ale sám smlouval aby to měl zadarmo.