Novoměstský zámek

Novoměstský zámek

Vysočina: A znovu se vracíme k historické podobě novoměstského náměstí. Tentokrát jsme se s historikem Jaroslavem Sadílkem byli podívat v budově bývalého zámku, nyní Horácké galerie. Není to typický zámek jako z pohádek a netvoří ani dominantu města. Je to spíš taková Popelka, alespoň zvenku. V komplexu starých budov by nezasvěcený asi nehádal honosné sídlo vrchnosti. Přesto má svůj půvab a při bližším seznámení s ním objevíte, že je bývalý zámek schopen vypovídat mnohé o své minulosti. 

Tentokrát přenechám nejdříve slovo odborníkovi, Jaroslavu Sadílkovi.

Zámek v Novém Městě na Moravě - neprávem opomíjená historická památka

Jednou z mnoha zajímavých historických památek Nového Města na Moravě je budova zdejšího zámku. Jeho existence zde nikoho nepřekvapí, vždyť v širším okolí města se nachází značné množství zámeckých objektů, svým rozsahem výraznějších. Většina těchto zámků tvoří nepřehlédnutelnou dominantu obce a jejich součástí bývalí rozlehlé zahrady a parky. Novoměstský zámek tyto prvky postrádá. Je součástí obvodové zástavby Vratislavova náměstí, od běžných domů jej odlišuje pouze široká parcela, presentující se nepříliš zámecky vyhlížející fasádou z druhé půle 19. století. Také zámecký park dnes nahradila asfaltová plocha autobusového nádraží. Z těchto důvodů si tak mnohý návštěvník Nového Města zámku ani nepovšimne, pokud není poučený z nepřeberného množství turistických průvodců a propagačních materiálů, že právě ta stromy skrytá budova je novoměstský zámek.


Přes tato fakta však není zdejší zámek budovou zanedbatelnou, která by nestála za návštěvu. Zejména proto, že její interiéry jsou využívány jako výstavní síně Horácké galerie, jejíž exponáty mnohého milovníka a znalce umění nadchnou. Avšak také zájemcům o historii šlechtických sídel nabídne zámek mnoho informací.
Historie novoměstského zámku, zejména v jeho starším období, není příliš bohatá. Je však jasné, že již v období středověku zde sídlili majitelé panství páni z Lipé. První zmínku o přítomnosti zámku v Novém Městě přináší teprve urbář panství z roku 1587, krátce nato, za nového majitele Viléma Dubského z Třebomyslic, byl nahrazen novou stavbou. Tehdy bylo vrchností odkoupeno několik domů a dřívější zámek byl značně rozšířen také o jejich parcely. Na okraji náměstí tak vzniká na konci renesance velký areál panského dvora, na jehož okraji stojí zámecká budova. Při jeho stavbě jsou maximálně využity přikoupené budovy měšťanských domů mnohdy ještě středověkého stáří, které se dodnes dochovaly v hmotě hlavního křídla při náměstí.
Výraznými majetkovými proměnami prochází novoměstský zámek v průběhu sedmnáctého století. Poté, co bylo panství Dubskému po potlačení stavovského povstání zkonfiskováno, kupuje Nové Město kardinál František z Ditrichštejna. Krátce nato získává panství Šimon Kratzer ze Schönsberka, jehož potomci drží statek ještě v třetí čtvrtině sedmnáctého století. Po vleklých sporech získává Nové Město s příslušnými vesnicemi a zdejším zámkem brněnská nadace Mariánská škola, která je vlastní až do poloviny 20. století.
Jak bylo uvedeno, základem dnešního zámku je trojice domů, které pro jeho stavbu zakoupil na konci 16. století Vilém Dubský z Třebomyslic. Jejich pozůstatkem je kromě několika nepravidelných zdí a kleneb v úrovni přízemí, zejména vpravo od nynější vstupní haly, kde se tyto domy dochovaly ve své původní dispoziční podobě včetně zadních komor, síně a černé kuchyně, také skupina sklepů s gotickými kamennými klenbami. Tyto domy byly pouze zarovnány do jediného bloku a doplněny zadními hospodářskými křídly, na které volně navazovaly objekty hospodářského dvora se stájemi a sýpkami. Zde se také nalézá velice zajímavá a dosud téměř neznámá budova bývalého purkrabství, umístěná hned v sousedství zámku v koutě Vratislavova náměstí. Přes množství vrcholně a pozdně barokních kleneb obsahuje také ve svém přízemí velkou místnost, zaklenutou ještě gotickou klenbou. Charakter této klenby zcela vylučuje možnost jejího převzetí z městského domu, podobně jako u vlastní budovy zámku. Zde se nabízí možnost, hledat v budově purkrabství zbytek někdejšího „zámku" pánů z Lipé a později Pernštejnů. Pro tuto variantu hovoří také způsob získávání měšťanských domů na konci 16. století při rozšiřování objektu, o nichž písemnosti uvádějí, že byly „připojeny k zámku". Starý zámek je proto nutno hledat v těsném sousedství těchto domů, tvořících dnes hlavní budovu zámku. Stavba purkrabství však byla nedávno zcela opravena a tak zmizela možnost tuto hypotézu důkladněji ověřit.


Budovy zámku byly částečně přestavěny krátce po převzetí panství Mariánskou školou a poté v osmdesátých letech 18. století. Z této doby také pochází většina kleneb jak ve vlastním zámku a jeho zadním křídle, tak i v budově purkrabství, která tehdy sloužila jako byt důchodního. Také působivě klenutá vstupní síň a fresková výmalba v místnostech patra vznikly v tomto období. V 19. století pak zámek získává dnešní vnější vzhled a je rozšířeno zadní křídlo.
Tento příspěvek si neklade za cíl detailně přiblížit dějiny a vývoj novoměstského zámku. Na to zde ostatně není ani místo. Jeho úkolem je v prvé řadě upozornit na existenci tohoto zajímavého objektu, který, stejně jako i jiné mnohé historické památky města, stojí poněkud stranou zájmu. Omezený rozsah textu neumožňuje ani důkladněji se zabývat nejzajímavějšími partiemi stavby. Tyto se snad podaří veřejnosti zpřístupnit v některém z dalších pokračování cyklu putování po památkách Novoměstska na stránkách magazínu Žďárské vrchy.

Tolik slovo odborníka. A protože už víme lecos o samotné stavbě, podíváme se blíže i na majitele novoměstského zámku. Tak především jsou to páni z Lipé, kteří nazývají město svým vlastnictvím už v roce 1368. Časem tato rodina přijala příjmení „z Nového Města". Takto se podepisoval například Čeněk z Nového Města - probošt Kroměřížský. Ten také jako první z této rodiny v Novém Městě i trvale sídlil. Po Čeňkovi zdědil panství syn jeho bratra Jindřich. Měl za manželku dceru Jiřího z Poděbrad, Barboru z Kunštátu a Poděbrad a byl také nejvyšším maršálkem království českého. Po jeho smrti se majetkové poměry pánů z Lipé postupně horšily, až nakonec přijal statek novoměstský Vilém z Pernštejna do svého vlastnictví za 2000 uherských dukátů. K městu patřila ves Mnichov, Vlachovice, Herálec, Petrovice a pustá ves na Vříšti.

Za pánů z Pernštejna město pomalu vzkvétalo. Postupně nabývalo stále více městských práv . Po Vilémovi nastupuje jako majitel jeho syn Jan, který byl velkým příznivcem Nového Města. Mimo jiné zakázal ve prospěch novoměstských dovážení cizích hostinských piv. Nejlépe se však městu vedlo za třetího pána z Pernštejna, Vratislava. Vratislav byl pán s nezměrnou dobročinností, ale také velmi nádherymilovný. Tato druhá vlastnost vedla k jeho velké zadluženosti. Novoměstští mu vypomohli půjčkou, za kterou jim Vratislav dal různé pravomoci a výhody. V té době obývali novoměstský zámek pernštejnští úředníci, jako zástupci vrchnosti, kteří byli časem nahrazeni tzv. hospodářem nad městem. Soudní pravomoc vykonával v té době Městský úřad a to natolik liknavě, že Vratislav z Pernštejna byl nucen zakročit a vydat obecní nařízení, v němž mimo jiné čteme: „....v obci té ve všech nepořádcích jste stáli.....a pod tím vaším zahálením a nedbanlivostí chudí lidé moji hynuli....." Odpovědnost, ze trestání přečinu byla nato uložena hospodáři města a purkmistru a dozor nad nimi vykonával pernštejnský úředník. Po Vratislavově smrti se panství novoměstského museli dědicové pro značnou zadluženost vzdát a novým majitelem se stal Vilém Dubský z Třebomyslic.

Město přijalo Viléma Dubského z Třebomyslic ochotně a bez výhrad za svého nového pána. Hodlal se tu trvale usadit, ale zámek v té době byl již označován jako pustý a zbořený. Vilém Dubský skoupil okolní měšťanské domy, na jejichž místě byly zřízeny rozsáhlé hospodářské budovy, později přestavěné na byty úředníků a celý zámecký komplex nechal přebudovat. Městečku Dubský nepotvrdil výsady a ani je neuznával. Postavil pivovar a sladovnu a postupně skupoval další měšťanské domy a pozemky. Po bitvě na Bílé hoře se i Vilém Dubský zúčastnil odboje a přiměl i nekatolické občanstvo města, aby ho následovalo. Odboje se sice neúčastnil přímo, ale podporoval ho peněžními prostředky. Za to mu byl zkonfiskován majetek a posléze císařská komora prodala panství novoměstské kardinálu Františku knížeti Dietrichštejnovi.

Za kardinála Dietrichštejna se správa panství vykonávala ze Žďáru a později z Polné, takže zámek zřejmě vůbec neobýval. Městečko bylo za jeho vlády povýšeno na město a byly mu přiděleny různé odňaté i nové výsady a práva. Po své smrti panství odporučil svému synovci Ferdinandu, ale ten ho přenechal ještě téhož roku Šimonu Kratzerovi ze Schönsberku.

Tento dlouholetý panský úředník znal dobře místní poměry, protože za kardinála panství spravoval. Novoměstský zámek tak získal stálého obyvatele. Nový majitel panství se snažil své statky zvelebovat. V zámeckých budovách zřídil koželužnu a měl výhradní právo prodeje. Když se to městským koželuhům nelíbilo, zabavoval jim násilně kůži a nástroje. Ale i dobré skutky pro město vykonal. Zřídil tu železárny a dvorce, převedl na sebe vyhořelý dům a přenechal toto stavební místo cechu řeznickému. Dalšímu výkvětu města však bránila zuřící válka. Nájezdné hordy švédských vojáků plenily a zabíjely a páchaly nesmírné krutosti. To bylo osudné i Šimonu Kratzerovi. Když bylo zase jednou v noci město Švédy přepadeno, novoměstští se bránili a zahnali je. Švédové se vraceli okolo zámku a tam na ně z okna vystřelil i pán panství. Švédové jeho střelbu opětovali a kulka zranila Kratzera na hlavě. Zanedlouho zemřel. Panství zdědil syn, František Maxmilián Kratzer ze Schönsberka. Ten přispěl k obnově panství tím, že rozšířil skelné a železné hutě založené jeho otcem. Zemřel jako osmdesátiletý a je pochován v novoměstské kostelní hrobce.

Držitelem panství se stává kníže Ferdinand Dietrichštejn, který se tu však nikdy dlouho nezdržoval. A protože dlužil ústavu šlechtičen Marie Školské v Brně 94 447 zlatých rýnských, předali dědicové po jeho smrti panství novoměstské zmíněnému ústavu.¨

A tak 15. července 1699 převzala panství představená ústavu šlechtičen, Kateřina Suzana ovdovělá svobodná paní z Treufenbachu. Po ní nastoupila jako představená ústavu šlechtičen Marie Josefa hraběnka z Hohenzollernu. Nedlouho po tom, co se ujala správy města, vypukl v Nové Městě požár a to v domě primátora Jana Horálka. Měšťané ho označili za úmyslného žháře a říkalo se, že čekal na příznivý vítr, aby se požár vyhnul zámku, protože je primátor spolčen s vrchností. Také prý den před požárem své nejcennější věci z domu odvezl. Podezření ze žhářství vzrostlo poté, když Jana Horálka vrchnostenští úředníci násilně z městské vazby do zámku odvedli a další vyšetřování už vedla vrchnost sama. Po celou další dobu byl obžalovaný v Brně, v budově ústavu šlechtičen. Hraběnka z Hohenzollernu zřejmě nebyla u měšťanů příliš oblíbená, neboť za sebemenší prohřešky domnělé viníky v přísném vězení držela. Novoměštští si stěžovali, až konečně udělal nesvárům přítrž moravský zemský úřad, který na základě provedeného vyšetřování vydal dekret, kterým se nadále měla řídit jak vrchnost, tak město. Pak už spory ustaly a po hraběnčině smrti převzala řízení panství vdova Anna svobodná paní Miniati z Campoli. Ta dala hned přední část staré a sešlé zámecké budovy barokně přestavět a zřídit v ní kapli, ve které byly první bohoslužby 8. srpna 1749. Dalšími představenými ústavu šlechtičen, které se účastnily na správě panství, byly Marie Anna vdova svobodná paní Přichovská z Přichovic a Františka ovdovělá svobodná paní Vraždová z Kunevaldu. Tato druhá představená darovala velkomyslně městu po velikém požáru 2500 zl. na obnovu radnice a obydlí pro syndika. Panství po paní Vraždové z Kunevaldu převzala Valburga hraběnka Zinsendorf, prvá svobodná představená ústavu. Za jejího působení se konflikty mezi vrchností a měšťany vyostřily takovou měrou, že je musel řešit krajský hejtman, který sebou do města dovedl vojsko, protože myslel, že zdejší veřejný pořádek je velmi ohrožen. Bylo vyhlášeno, že na ulici nesmí stát více než dva až tři lidé a každý, kdo jde večer mimo dům, musí mít sebou hořící lucernu. Několik měšťanů bylo v doprovodu vojenské hlídky do Jihlavy odvedeno a tam vyslýcháni a několikadenním vězením potrestáni. Valburga hraběnka Zinsendorf rozmnožila panské důchody a na hranicích městského obvodu vystavěla dvůr, který byl po ní nazván Zinsendorfský. Roku 1836 převzala panství novoměstské Ludvíka svobodná paní Skrbenská jako svobodná představená ústavu. Ta pokračovala v aktivitách započatých hraběnkou Zinsendorf a panství nadále zvelebovala. Byla velmi štědrá vůči chudým a přispívala na kostelní stavby. Za jejího působení bylo poddanství zrušeno a vrchnost ztratila svůj vliv nad městem. V roce 1875 byla dokončena rozsáhlá oprava zámku, kdy průčelí dostalo nový vzhled, na fasádě provedeny nové ozdobné prvky a nad hlavní římsu byl umístěn znak nadačního ústavu šlechtičen v Brně.

Tolik asi o majitelích panství a zámku novoměstského. Jak sami vidíte, mnozí majitelé zámku v něm vůbec nebydleli a pokud ho nepoužívali jako příbytek svých úředníků, nechali ho pustnout. Jen málokterý z nich měl větší zájem na zvelebování zámeckých budov. Možná kdyby měl majitele, který by na něm provedl nákladnější stavební úpravy, mohl být dnes mnohem větším lákadlem pro turisty. Ale i přesto má novoměstský zámek svou kulturní a historickou hodnotu.

V současné době využívá prostory zámku Horácká galerie, která zde pořádá výstavy a také provozuje řemeslnou dílnu. Můj dík patří PhDr. Josefu Chalupovi za to, že nám povolil vstup do všech prostor bývalého zámku a také zaměstnancům Horácké galerie, kteří nás ochotně provedli.