Paměti Jana Zajíčka ze Studnic IV

Paměti Jana Zajíčka ze Studnic IV

Honzovi už bylo dvacet šest let a nevěstu s gruntem zatím nenašel. Pak se dozvěděl, že se v soudní dražbě v Novém Městě bude prodávat Zemanův grunt na Studnicích č. 1. Majitel se jmenoval Šabart, ale gruntu se říkalo Zemanův už dávno od dob roboty. Býval to svobodný statek, takže robota se jich netýkala. 

Dražba se konala 6. srpna 1872. Jan se na ni vydal společně se svým švagrem, Svobodou z Maršovic. Mimo ně se dražby zúčastnil i Svoboda zvaný Kozáček z Pohledce a Brázda Anton ze Studnic z čísla 20.

Honza dal švagrovi plnou moc, aby mohl dražit za něj. A dražba započala. Brázda přihodil jen několikrát, ale když už to šlo přes šest tisíc zlatých, tak přestal házet a od dražby ustoupil. Ale Kozáček stále přihazoval po padesáti zlatých. Provolací cena byla nízká, ale sotva se provolalo, tak Kozáček začal přihazovat. Přidal padesát zlatých a Svoboda na to pět set. A tak to šlo dál. Kozáček padesát zlatých, Svoboda sto, pak dvě stě, a tak dál, a tak dál. Když už to šlo přes šest tisíc, přišel Kozáček ke Svobodovi a šeptá mu: „Dej mi sto zlatých a já na tebe nepotáhnu." A Svoboda mu odpověděl: „ Než bych to dal tobě, to radši přidám na ten grunt." A tak se házelo dále. Když už to přišlo na sedm tisíc tři sta zlatých, Honza vyskočil a křikl na švagra: „Co děláte, já to nechcu, to je drahý!" Naposled však přihodil Svoboda a Kozáček už nepřihodil. Bylo provoláno poprvé, podruhé a potřetí a grunt přiklepli Honzovi.

Hned odpoledne se na koupený grunt zašel Jan podívat. Když došel k Čípkovej pazderně u vápenného dolu, ptal se tam, kde je Zemanův grunt. Ukázali mu stezku, která vedla od pazderny až k Zemanovým. Jan se po ní vydal a zakrátko uviděl to, co koupil. Zhrozil se. Všechno bylo sešlé, shnilé a v nepořádku. Střecha samá díra, dvůr neuzavřený, bez vrat. Prázdné hnojiště, smetí a haraburdí po celém dvoře. „Když to takhle vypadá zvenku, jakpak to bude asi uvnitř." Povídá si Honza.

Prošel dvorem a nízkými dvířky vešel do síně. Ta byla tmavá, bez oken, strop i stěny dřevěné. Od země půl metru vysoká podezdívka, na ní kladené dřevěnice. Hliněnou podlahu nebylo pro hnůj a smetí ani vidět. Chvíli zůstal stát a poslouchal, jestli se někde ozve hlas, který by mu poradil, kde je světnice. Vedle dveří, kterými vešel, byly staré schody vedoucí na půdu. Za nimi dveře do maštale, kousek dál se vcházelo do komory. Podle sešlých dřevěných stěn poznal, že vlevo lidské obydlí být nemůže. Vešel proto do dveří vpravo. Přišel do velké světnice. Zůstal stát na prahu a rozhlédl se.

V pravém rohu hned u dveří ležel na posteli hospodář Šabart. Jan ho slušně pozdravil a povídá: „ Já su Zajíček z Radňovic a já jsem koupil tenhle grunt." Šabart se rychle posadil na posteli a hned na Honzu spustil, že to není právoplatné. Honza mu ihned přisvědčoval a radil mu, jen aby se proti tomu postavil. On že to koupil draho, že se mu grunt nelíbí, a že by se toho kupu rád zprostil. Šabart se rozhorlil, a že pojede do Brna k advokátovi, že bez jeho svolení to prodat nemohli. Tak si ti dva přizvukovali a Jan v naději, že se zchátralého gruntu zbaví a peníze dostane zpět, odešel domů.

Doma pak několik dní vyčkával na vyřízení, že je kupu zbaven, ale stále mu nic nešlo. V neděli se vydal do Nového Města do kostela. Tam k němu přišla nějaká ženská ze Studnic a povídá mu: „Vy jste Zajíček z Radňovic, co máte koupený Zemanův grunt na Studnicích?" A když Honza přisvědčil, tak mu řekla: „Tak si tam pojďte nebo vám tam všechno lidi rozkradou. Už máte půl louky pod domem posečené. Jak se lidi dozvěděli, že jste to koupil, hned se každý snažil urvat, co se dalo."

Teď už Jan nevěřil, že se kupu někdy zprostí. Když přišel z Města domů, připravil si nejnutnější věci - truhlu s šatstvem, postel a nějaké jídlo. A v pondělí ráno jel s kočím na Studnice.