Když kočí odjel, nanosil si Jan svůj majetek do světnice a šel se podívat se Šabartem po polích. Přišel na louku pod rybník a tam si ženský žaly trávu a vázaly do plachty. Honza na ně spustil zhurta: „Copak tady děláte? Tady je to mý a vy si tady žnete jako na svým. Tak se seberte a ať už vás tady víckrát nevidím!" Šabart mu hned schvaloval jeho počínání, řka: „Copak vy, vy na ně budete chlapík. Já jsem byl slabej a tady je lid pakáž. Já jsem byl na ně moc dobrej a takhle jsem nakonec dopadl. Buďte na ně horší."

Po nějaké době přišlo konečně z Brna vyrozumění, že kup byl právoplatně proveden, kupitel že je plnoletý, a že není proti kupu opravného prostředku. Šabart se s tím smířil a Honza se ujal hospodářství. S bývalým hospodářem byli dobří přátelé. Ten mu pořád připomínal, aby se jen lidí nebál a byl na ně přísný nebo že ho budou chtít strhnout.

Grunt byl koupený i s živým a mrtvým inventářem. Živý inventář tu však žádný nebyl, jen matka Šabarta měla ve chlévě výměnkem krávu. A mrtvý inventář tu také nebyl. Co nebylo přibito, to bylo pryč a i to, co přibito bylo, lidi utrhali. Jen ve světnici stál starý stůl a lavice u kamen a na půdě spižírna na mouku. Tu prý nemohli nijak dostat dolů. Obseta pole taky nebyla, většina byla ouhorama a dědinský lidi to měli vypasený.

Některá Honzova pole měli obsety a obsázeny lidi z dědiny. U Křoviny to zabrali Šabartovci z čísla 26. A ti hned také Janovi šikovali nevěstu. Fanku Jindrovu z čísla 19, protože byla se Šabartem přízeň. Šabart to dělal jenom z vypočítavosti, jen aby mu Honza nechal ze svého sklidit.

Honza si tedy začal Fanku namlouvat. Jindrovi mu domlouvali, aby nechal lidi sklidit, co si na jeho polích zaseli. A Jan je teda nechal. Ale další rok už je zasít nenechal. Řekl jim, že koupil proto, aby hospodařil A bylo zle. Lidi na něj zanevřeli a nechtěli mu jít ani pomoct. Jen Šabartovi si stále ještě osívali, co měli dosud.

Známost s Fankou Jindrovou se protahovala. Blížilo se jaro 1873. Na Pasekách u Kosků byla muzika a Jan s Fankou se na ni také vypravili. Honza byl chlap hezký, veliký a silný. A Fanka byla taky hezká a pěkně rostlá. Když došli do hospody, byl o ni hned velký zájem. Šla v kole z ruky do ruky a Jan se k ní ani nemohl dostat. Pořád u ní byli čtyři selští synci a po tanci jí vždycky donesli štamprli dobré kořalky. A ona vždycky řekla: „Dej ti Pánbůh sto tobě na prdel a mě dvě sta do kapse." A už byla čtvrtka v ní. A netrvalo to dlouho a byla opitá na mol. Najednou se ztratila a byla pryč. A tak Honza i nápadníci museli jít domů sami. Až druhý den se dozvěděl, kam zmizela. To Koskovi, když viděli, že už má Fanka dost, tak jí strčili do sekničky na postel, hodili na ni peřiny a teprve až se z toho vyspala, tak jí poslali domů. Jindrovi se styděli a slibovali Janovi, že až si ji vezme, že k ní ještě hříbě přidají.

Když pak s ní šel jednou Honza domů, povídal jí, aby řekla doma, ať jí nedávají hříbě, ale zhřebenou kobylu. Ta že se ohřebí, a že budou mít koně hned dva. Ona nečekala a hned to doma řekla. Honza zatím došel domů a ještě nebyl ani přestrojený a už tu byl posel od Jindrů se vzkazem, že si ho Fanka nevezme, že je na staré moc zlej. Tak ze svatby sešlo.

První rok hospodaření byl svízelný. Bratr mu půjčil koně, aby si mohl zorat úhor. Dal mu k tomu na setí žito, něco mouky a také tele, aby si hnoje nadělal. Na lehčí práci mu půjčil volky a až se práce odbyla, zase je Honza vrátil. Na opravu budov nebylo ani pomyšlení, bylo co dělat, aby se aspoň na polích udělalo to nejnutnější. Doma poklízel, na poli oral a na všechnu tu práci byl docela sám. Když bylo víc práce a potřeboval pomoc, musil do Radňovic, protože místní u něj dělat nechtěli.

Všechna pole byla zanedbaná. Louky bez příkop, voda z nich rychle odtékala a louky zůstávaly suché. U stavení nebylo jiných stromů, kromě dvou věkovitých lip. A stavení? Ve světnici byla podlaha ze širokých desek. Strop také deskový, ale černý a již značně sešlý. Podlaha v kuchyni byla již notně prohnilá, v ní byly dveře do zadního sklepa. Strop též deskový, ale již hodně prohnilý. A totéž ve světničce. Zdi byly od dědiny dřevěné. Komín kamenný, s širokým ohništěm. Maštal byla také dřevěná a prohnilá. Z ní se šlo do boudky, kde byly dva chlívky. Okna i dveře byly sešlé již v celém stavení. I šindele na střeše byly shnilé a děravé. Když pršelo, všude do chalupy teklo. A když zrovna jedli, nevěděli, kam se stolem utéct aby jim voda nekapala do jídla.