Regionální muzeum Tvrz ve Žďáře nad Sázavou dostane ke svému využití, podle slov žďárského starosty Jaromíra Brychty, tzv. Moučkův dům. Muzeum má své depozitáře na několika místech a chtělo by tento objekt využít částečně jako depozitář a pak zde také vytvořit přednáškovou místnost, která jim chybí.

A co to ten Moučkův dům vlastně je? Na to mi odpověděl pracovník muzea, Miloš Lopaur.
„Tento objekt se připomíná v sedmnáctém století, kdy tam byla farní škola. Tam chodily děti z města a okolí. Tato škola patřila k těm nejlepším v okrese Žďár nad Sázavou. Je zmíněna v letech 1670 - 1820. V roce 1820 se škola přestěhovala do budovy Tvrze a tato budova se dostala do soukromých rukou. Začátkem 20. století ji měl ve vlastnictví pan Moučka, který pak v patře vybudoval zámečnickou dílnu. Ta zde byla až do padesátých let. Pak se budova dostala do vlastnictví města, které ji pronajímá k různým účelům. Posledním nájemcem byl HIFI klub."

Budova se nachází nedaleko Tvrze a bude pro muzeum určitě přínosem. No a když už jsem se v těchto místech ocitla, musela jsem se samozřejmě podívat, co pracovníci muzea připravili pro nadcházející turistickou sezónu. Miloš Lopaur mi k prohlídce podal i odborný výklad.

„Tahle výstava je takovou vlastivědnou výstavou. Je tu část věnovaná starému městu, týká se období v rozmezí roku 1250 - 1270, kde byla z míst kláštera přesazena osada na místo zvané Staré město nebo Klafar. Ze zámku se tam dostanete tzv. Vápennou stezkou přes Starý dvůr. Ta cesta vás dovede až na místo zvané Staré město. Původní osada vznikla podél starého úvozu a měla patrně charakter tzv. ulicovou. Byla tvořena několika zemnicemi, jejichž rozsah zhruba odpovídá dětskému pokojíku. A pak také některými významnými výrobními objekty. Co je zajímavé, nenašlo se nic, co se týká zemědělské činnosti. Jsou tu tak agresivní půdy, že z veškerého biologického odpadu se zachovalo asi pět koňských zubů a polorozpadlá koňská. lebka.

Z dalších významných objektů je tu dvorec, který patrně mohl sloužit jako sídlo rychtáře, který byl lokátorem této tržní vsi. Za ním se nachází kostelík, který podle legendy založil druhý pražský biskup, sv. Vojtěch. Z této stavby se zachovaly stopy po kůlech. Byla to patrně kulovitá, vypletená stavba a na ní byla mazanice. Další ze zdejších objektů je kamenická dílna, kde pracoval mistr Ekvar, to byl otec Jindřicha řezbáře, kronikáře Žďáru. A Jindřich jako malý si zřejmě ještě hrával se zde vystaveným keramickým koníčkem. Je to nejstarší hračka, kterou tady v muzeu máme.

Následují sbírky keramiky ze 13. až 16.století, potom kachle ze 14 a 15. století a potom také nálezy železa z 15. až 17. století, které dokumentují všední, každodenní život ve městě Žďáru. Pak tu můžete také vidět repliky zbraní, které používala městská milice. Každé město mělo svojí milici, která se scházela v době vnějšího nebezpečí nebo v případě živelných pohrom. Jejich zbraně byly spíše bodné. Ta milice byla spíš takovou sebrankou řemeslníků a obchodníků, kteří se spíš uměli ohánět šídlem, než mečem a sekerou. Proto tato milice, co se týče bojeschopnosti, si poradila nanejvýš s tlupou mužů, tak třicetičlennou. Pokud by třeba Žďár dobývala setnina vojáků - profesionálů, tak ti by samozřejmě tu milici přemohli. Být v milici, to byla pro řemeslníky povinnost. Měli dokonce i povinnost se o tu zbroj starat. A to třeba pro případ tureckého napadení. Třeba v Olešné v šestnáctém století museli mít zbroj. Museli postavit třeba dva až čtyři pěšáky a jednoho jezdce, kteří by potom táhli v rámci hotovosti na obranu moravské hranice.

Ale vrátíme se k té milici. K takovým těm běžným potřebám patří samozřejmě helma, přední plát, meč, štít, štipec neboli kopí, válečná sekyra. A samozřejmě halapartna. Máme tu repliku obouručního meče, který používali třeba němečtí pěšáci, kteří tudy táhli v roce 1590. Meč se držel v obou rukou, proto má také dlouhou rukojeť. Je to vlastně páka na ovládání čepele. Rytíři, kteří měli velice posílenou ruku, ho dokázali držet jenom v jedné ruce. Touhle zbraní se dalo bojovat proti jezdcům. Jednak se tím mečem jezdci strhávali a pak také se jím přerážely šlachy. Ochromoval jízdu. Proti rozjeté jízdě se používalo lesa kopí, na které se jezdci nabodávali.

Bojový kůň se používal pouze pro dobu boje. Zbroj se vezla na jiném koni, cestovním. Takže rytíř si sebou vezl dva nebo tři koně. Jednoho bojového, který byl úplně lehký, který byl určen pouze pro vlastní bitvu. Pak to byl kůň cestovní, na kterém se vozila zavazadla a výzbroj a to i pro bojového koně. Ten, když se obrnil, tak to byl takový tank."

Kolik to tak všechno, co měl ten rytíř na sobě, vážilo?
„Padesát až šedesát kilo."

Všechna ta výbava, to muselo být velice nákladné.
„To bylo. Proto byli válečníci většinou tak zadluženi.
Dá se říci, že se obrovské množství železa spotřebovalo na válčení a na ten civilní sektor už ho mnoho nezbývalo. Proto v třeba ve vesnicích ještě v patnáctém století byla dřevěná rádla. Pracovalo se mnohdy ještě dřevěnými nástroji. Těch železných nástrojů skutečně mnoho nebylo, to souviselo až s dalším rozmachem železářské výroby, kdy se začala ve větším množství zpracovávat železná ruda.

Žďár byl významným železářským centrem. Zpracovávala se tady železná ruda, z které se vyráběly honosné čepele. Ovšem už jsme tady neměli tak šikovné řemeslníky a tak se ty honosné čepele vyráběly ve významných řemeslných centrech, jako bylo Brno a podobně. Tady se pouze vyrábělo tzv. fosforové železo. Mělo v sobě určitý podíl fosforu, který dával železu vynikající vlastnosti.

Dále tu máme jezdeckou útočnou přilbu používanou jízdou ve čtrnáctém století. Jedna přilba je zmiňována i v Olešné u jednoho z rychtářských synů. Je to taková rarita, že tyhle přilby nebyly jen u měšťanů, ale dokonce u zámožnějších sedláků. Pak tu můžete vidět další přilby a také drátěnou košili.

A dostáváme se ke zbraním. Samostříl neboli kuš používali měšťané. Tětiva se natahovala heverem a střela byla schopna prostřelit i pancíř. Šípy byly okované a dostřel kuše byl dvě stě metrů. Potom ji nahradily muškety. Model, co tu máme, je z šedesátých let šestnáctého století a má doutnákový zámek. Princip spočíval v tom, že se zapálil provaz a ten se dal na kohoutek. Jakmile se zmáčkl kohoutek, tak se provaz dotkl pánvičky s prachem a vyšla střela. Střely se nabíjeli zepředu a mohlo se jich tam nabít víc. Dávala se jedna až čtyři střely, podle délky laufu. Dostřel byl dvě stě metrů a doba nabíjení dvě až tři minuty. Protože ta zbraň byla poměrně těžká, tak se k míření používalo stojanu, my zde máme model „švédské pero". V případě proniknutí nepřátelské pěchoty do řad střelců se potom „švédské pero" používalo jako bajonet.

Švédská milice se proslavila v době válek se Švédy. V letech 1645-1647 Švédové ovládli Jihlavu. A tím ovládli i okolní území, které začali rabovat. Pokud rabovali menší skupiny, tak se samozřejmě Žďár ubránil. Ovšem v roce 1647 přišla větší jednotka, která Žďár dokonale vyplenila a samozřejmě se také pomstila za zabité švédské vojáky. Centrum žďárské obrany vedl cisterciácký mnich a to ze zámku.

Dále tu máme vitrínu, která je věnovaná rychtářským právům. Najdete tu listinu, která dává městu jedno z těchto práv - právo jarmarku nebo také výročních trhů. Ve Žďáře bylo postupně pět takovýchto výročních trhů a byla to významná hospodářská příležitost města. Tím, že se sem sešli všichni trhovci, tak mělo město jednak příjem z nájemného plochy, z mýtného a samozřejmě také právováreční měšťané mohli otevřít sudy s pivem. Protože když trhy nebyly, tak moc lidí do města nepřijelo a spotřeba piva byla nízká. Žďárští mohli vyvážet pivo jenom do pár vesnic, monopol měla vrchnost. Takže se všude muselo pít klášterské pivo a měšťanské pivo si měšťané museli pít sami. Pivo bylo velmi běžnou potravinou. Nebyl to tak úplně alkohol, mělo obsah alkoholu asi jedno až dvě procenta podle kvality kvašení a pálení, ale byla to běžná potravina, kterou požívaly i děti. Dělaly se z něj omáčky, polévky, prostě se v kuchyni používalo daleko častěji, než dnes. Vaření piva bylo velmi výnosné, proto města bojovala za právo vařit pivo.

Mezi dalšími exponáty, co tu máme, najdete i nejstarší litinu, ze století sedmnáctého. První litina se v českých zemích začala vyrábět až koncem šestnáctého století. My tu máme jednu z těch nejstarších.

Také tu můžete vidět keramické potrubí ze sedmnáctého století, novověký ešus, keramické kachle, cínové nádobí. V sedmnáctém století se jedlo z mála nádob, proto jsou talíře tak objemné. Dlouho se udržoval zvyk, že se jedlo kolektivně z jedné nádoby. Bylo to ovšem dané i dostupností toho materiálu, jako je třeba cín. Na vesnici to byla jedna mísa a v případě měšťanských rodin to byly dva talíře, jedlo se ze dvou velkých talířů. Zatímco v osmnáctém století se už kladl silný důraz na individualitu. Je to vidět třeba na jihlavských talířích z cínu, které tu také najdete a které jsou daleko menší.

Součástí výstavy je i model města, který je doprovázený dobovými fotografiemi, jak to město vypadalo. Je tu městský střed z doby kolem roku 1850, na něm je vidět struktura města. Jsou tu měšťanské domy, z těch už většina bohužel nestojí. Za nimi se nacházely hospodářské části, byly to vlastně takové přístřešky, kde byly dílny a hlavně chlévy. Takže každý měšťan byl zároveň i sedlákem. To znamená, že řemeslo a obchod nebyly tím hlavním povoláním měšťanů, ačkoliv si říkali páni měšťané. Samozřejmým doplňkem měšťanských dvorů byla i kupa hnoje. Takže to náměstí z roku 1850 byl spíše takový velký dvůr, než nějaké civilizované město."

Tak tohle byla pouze krátká ukázka toho, co všechno můžete v muzeu najít a prohlédnout si. Je tam opravdu spousta velice zajímavých věcí a bylo by určitě škoda navštívit město Žďár, aniž byste si zašli do regionálního muzea Tvrz.