Paměti Jana Zajíčka ze Studnic VI.

Paměti Jana Zajíčka ze Studnic VI.

Když Jan po nějakém čase hospodaření na Studnicích zjistil, že koupil učiněnou spoušť, trpce litoval, že raději neodjel do Ameriky, jak si prve plánoval. Zdálo se mu, že to nikdy nedá do pořádku. A ještě více ho mrzela nevraživost sousedů, zvláště chalupníků, kteří nejen že mu nechtěli s prací pomáhat, ale ještě se ho snažili okrádat a znemožňovat. Mysleli si, že to nevydrží a ze statku uteče.

A Honzovi přišlo náhle vše líto. Toužil po domově v Radňovicích a nemohl se dočkat neděle, aby se už domů podíval. Velké útěchy tam ale nečekal. Konečně neděle přišla. Hned ráno spěchal do Radňovic. Když tam došel, tak nešel hned do světnice. Rozhlížel se po statku a bylo mu do pláče. Říkal si oč jsou jiní šťastnější, když dostali hospodářství od rodičů zaopatřené a se vším, co je třeba. Oč lépe se hospodařilo bratrovi Josefovi. A někteří se dokonce přiženili ještě na lepší statek, než měli doma. Ale co on? Má hospodařit v takové spoušti, kde není ani nářadí, ani stroje, ani potah, ani osivo a ani nic k jídlu? Chlév prázdná, maštal prázdná, krmivo také skoro žádné, bez pracovního personálu a k tomu ještě ti zlí lidé. Zašel do maštale a plakal tam jako dítě. Josef ho tam pozoroval a povídá: „Aha, Honzovi se tam myslím nelíbí. Ale to máš málo platný, jednou je to tvý, tak se musíš vzchopit a starat se o to. A hlavně se musíš oženit. My ti budem pomáhat, abys o statek nepřišel."

Teď, když se s Jindrovou Fánkou rozešel, musel se Jan poohlížet po jiné nevěstě. Kdosi mu poradil o nevěstě na Krátké u Střílků. Jednu neděli mu Fánka dala kvinde a hned druhou neděli si to štrádoval s bratrem Josefem na Krátkou.

Když došli ke Střílkom, maminka Střílková seděla u kamen a tatínek na lavici za verštatem. Nevěsta se právě strojila do svátečního šatu. Ohlásili se a Josef povídá, že jim poradili, že je u nich nevěsta, a ať se také přijdou podívat k nim. Oni na to, že už ženicha mají, ale že se přeci podívat přijdou. Když odcházeli, vyprovázela je z domu i nevěsta. V síňce Janovi vypadla z ruky hůlka a ona mu ji podala. Honza se k ní honem přitočil a dal jí hubičku.

Další neděli dojela nevěsta, jmenovala se Františka, s tatínkem na návštěvu. A světe div se, líbilo se jim tu. Františce se hlavně líbila louka před stavením. Říkala, že bude ráda, že už nebude muset chodit na trávu do lesa. A tak byla do tří neděl svatba.

Svatba se konala před ostatky a Krátečtí počítali, že hosté přijdou s dary, protože sami mnoho neměli. Svobodovi z Maršovic přivezli darem starou slepici a dojelo jich na veselku deset. Tak se odbyla chudá hostina a jelo se na Studnice. Tady taky mnoho nebylo a tak se hosté brzy rozjeli domů. Byli rozváženi na třech korbicích. Když se novomanželé na Krátké loučili, zpívali si písničku:
„Já nepláču proto,
že od vás pryč pudu,
ale pláču proto,
jak se tam mít budu."

Františka plakala a Honzovi to připomnělo, aby plakal také.

Františka dostala věnem 2000 zlatých. A přídavkem ještě krávu. Teď už to bylo veselejší. Ve chlévě kravka, na práci byli dva a oba pracovali pilně. V stávali brzy ráno, o půl čtvrté nebo ve čtyři. Honza říkával, že pro samou starost nemůže spát.

Když neměli čím stlát pod dobytek, šel Jan na Kuklík za hajným a prosil ho, aby mu dal nějakou práci v lese, aby si nadělal stelivo. A hajný mu vykázal průsek pod Olšincem. Tam si nadělal steliva a dřeva dost a dodnes se tam říká na Zajícovým průseku.

Na setí mu něco dali Radňovští a něco si koupil. A když přišly sena, přišel Krátecký tatínek se synem Franckem a pustili se do toho. Sekli a sekli, až to všechno posekli. Když už měli všechno hotový, přišel soused Šabat a povídá Honzovi: „Kdybyste nám byl řekl, my bysme vám to pěkně posekli." Ale předtím se nenabídl, mysleli si všichni, že Zajíčkovi ani neposečou.

A když došlo na orání úhoru, půjčili jim Radňovští koně. V tu dobu také zrovna sekli žito. A sekáči také přišli z Radňovic. S koněm oral radňovský pacholek. Vtom najednou přišla bouřka, ne velká, jen takové malé mračno. Strhl se déšť a sekáči se honem běželi schovat pod blízký keř. Pacholek nechal koně na poli a utíkal se schovat také. Náhle blesk projel oblohou a koně na místě zabil. Nikomu jinému se naštěstí nic nestalo, ale koně byla škoda.

Konečně sklidili a bylo po bídě. Františka vypoklízela drůbež a všechno dobře prodala. Když stloukla máslo, nesla ho hned čerstvé k Brádovejm do města. Nosila tam také vejce a zpátky si přinášela mouku. A Jan vždycky říkal: „Taks přinesla ze mlejna?"

Když přišla zima, měli vykrmené prase. Honza ho chtěl zabít, aby měli taky jednou něco lepšího k jídlu. Prase zabili, ale nejedli. Františka to nedovolila. Muselo se prodat, aby byly peníze. Pořád myslela na to, jak se zbavit dluhů. Ale když pak měla vařit, chodila za Janem a ptala se: „Co mám vařit? Ty, co mám pořád vařit?"