Paměti Jana Zajíčka ze Studnic VII.

Paměti Jana Zajíčka ze Studnic VII.

Další rok už si vykrmené prase zabili a bylo hned veseleji. Také se jim v tomto roce narodil chlapec. Dali mu jméno Jan, po tatínkovi.

Tenkrát se hrabalo v panských lesích. Když začal hrab, dali všem vědět, jen na Honzu zapomněli. Františka si ale věděla rady. Vzala hrnek rozehřátého másla a šla na Paseky, za fořtem, aby jim taky nějaký ten kousek lesa na hrab dal. Fořt jí to, to se ví, slíbil a tak hrabali také. A další roky, když se hrabalo nebo kácelo, vždycky si na ně vzpomněl.

Jan se rozhodl koupit koně. A protože peněz se pořád nedostávalo, koupil velkou, hubenou, starou, černou kobylu. Tu pak připustili a měli hříbátko. Byl to malý, hnědý hřebeček, ale pěkný.

Honza pořád přemýšlel, jak by k dalším penězům přišel a tu ho napadlo, že by mohl obnovit šenk. Proto šel do města k židu Vajzovi na radu. Ten mu nejen poradil, ale hned si sedl a sepsal mu žádost na hejtmanství o koncesi hostinskou. Jan nemusel ani nijak dlouho čekat a povolení dostal. A tak začal šenkovat.

Hned první den došli všichni hlavně proto, aby ochutnali, jakou má kořalku. A že jim chutnala! Však také jak ji Honza koupil, tak také prodával. Nikdy do ní vodu nelil. Za osm krejcarů koupil litr a za devět ho prodal. A tak lidi začali chodit raději k němu než do hospody ke Konvalinkům. A o posvícení a ostatcích si pozval muziku.

Jednou taky vzal muziku do šenku a jako z udělání měli u Konvalinků sjednanou celou kapelu z Fryšavy. Honza bral ten den kořalku u Vajzů a pozval na muziku oba jejich syny. Ti šli rádi a cestou sebou vzali ještě další. Muzikanti hráli a zpívali, chasy byla plná hospoda a bylo veselo až do rána.

Ne tak u Konvalinků. Když začala kapela hrát, tancovaly všeho všudy dva páry. Muzikanti pár kousků zahráli, ale když nikdo další nepřišel, složili inštrumenty a šli domů. A Konvalinka musel všechno zaplatit.

Tenkrát se na Studnicích tak pilo, že Honza musel dvakrát za týden jezdit s párem koní pro kořalku. Šenku se dařilo a tak i hospodářství začalo vzkvétat. Pěstoval se tenkrát hlavně len, z něho byla největší tržba. Ale i obilí a brambory byly na poli. A Jan nešetřil na hnojení, tak byla úroda vždy dobrá. Meze se rozkopávaly, keře odklízely. Také voda po loukách se rozváděla, takže sena bylo čím dál víc.

S vodou na polích a loukách byly problémy. Tekla, kam chtěla, tlačila se dolů. Jan nad tím nějaký čas přemýšlel a pak se pustil do práce. Viděl ho soused Jindra a ptá se. „ Copak to tu sousede děláte?" „Ale chci tady tu vodu dostat tamhle na ten suchý kopeček."Odpověděl Jan. A soused se jen smál. „To je do kopce, tam vám to nepoteče." No, zkusím to."Honza na to. A do večera dodělal příkopu až na ten suchý kopeček a voda se jen hrnula.

Za nějakou dobu byla obecní hromada. Jan tam šel také. Došel tam a sedl si ke kamnům, tam bylo pěkně teplo. Zastupitelstvo sedělo vpředu u stolu. Slovo si vzal Jindra a povídá. „To jsme sem dostali pěknou šelmu. Ten mě a Čípkovi potrhal vody. To je pěkný kos." Vtom ho kdosi okřikl. „Buďte ticho, on je tady." Jindra zkoprněl, pak se ale otočil k Janovi a jako by se nechumelilo povídá: „I vítám vás sousede, pojďte taky mezi nás." Jan nešel. Odbyl to žertem, jako že se tlačí k teplu.

Jan se o své hospodářství staral dobře. Na břehu potůčku všechny stromy a keře vykácel, vodu rozvedl, takže na jeho rostlo nejvíc trávy. A lidé byli zvyklí jako za Zemana kde se co dalo sebrat bez svolení. Ale Honza si na ně počíhal. Věděl, že na jeho trávu chodí brzy po ránu a tak si jednou taky přivstal. Ukryl se ve křoví a čekal. A nemusel čekat dlouho. Za chvíli se objevili dvě sousedky, nažaly trávu, zavázaly do plachet a ty si daly na záda. Vtom Jan vyskočil a nožem jim plachty křížem krážem rozřezal. Tráva vypadla ven a Honza na ně spustil. „Dělat ne, ale krást, to jo." A ženské utíkaly, jako by jim za patami hořelo. Od té doby už nechaly Janovu trávu na pokoji.

A ještě hůř se vedlo sousedovi, který mu chodil tajně spouštět vodu. Honza si na něj jednou ráno počíhal, skočil na něj zezadu a naložil mu jich, co se do něj vešlo. Od té doby se soused vody nedotkl.

Jednou zase jel Honza na pole, když tu slyší, jak někdo v jeho lese řeže. Šel se tam opatrně podívat a vidí dva chlapy, jak podřezávají břízu. Byl to Matýs a Kuba z Rokytna. Honza na ně spustil: „Copak mě to tady děláte?" A oni se lekli a hned na něj s prosíkem: „Prosím vás pantáto neudávejte nás. My tu březu zanesem k vám." Janovi jich bylo líto a tak se jich ptá. „A nač jste ji potřebovali?" A oni že na trakač. Tak jim Honza řekl, ať si ji teda na ten trakač vezmou a Matýsovi ještě povídá: „A ty mi za to přijď oštěpovat hrušku."
Matýs pak přišel a hrušku oštěpoval. Uměl to dobře, roub se ujmul a hruška pak rodila dlouhé roky výborné ovoce.