Paměti Jana Zajíčka ze Studnic VIII

Paměti Jana Zajíčka ze Studnic VIII

Jan začal nejen šenkovat, ale pustil se také do obchodu se šindely. V dražbě nakoupil dřevo a pozval si šindeláře z blízkých vesnic. Z Fryšavy, z Kuklíku a z Odrance. Spolu nadělali třeba sto tisíc kusů šindelů.

Jan pak hotové šindele vozil do Litomyšle na trh. Ale protože byl chytrý, nechodil pouze po jarmarcích. Jakmile se doslechl, že někde hořelo, hned se sebral a třeba pěšky a bosky tam šel nabízet své zboží. Tak prodal v Nejtku, Přibyslavi, Sázavě, Borové, ve Škrdlovicích a jinde.

Jednou třeba vyhořel veliký statek sedláka v Sázavě a Honza tam pak dodal šindelů na celé stavení. Za rok dostal od sedláka dopis, ať jim zase nějaké šindele doveze, že opět vyhořeli. Když tam Jan své zboží dovezl, povídá jim: „To je neštěstí už podruhé vyhořet." Ale selka to tak tragicky nebrala. „To není takový neštěstí, to je jen ten lek. A aspoň máme dost šindelů. Po prvním ohni nám jich zbylo dvě stě a myslím, že tentokrát jich zbude ještě víc."

A Honza ve svém malém podnikání pokračoval.Ty kusy dřeva, které se nehodily na šindele, rozřezal na desky. Desky pak prodával stolařům na stavby. Nejvíc jich vozil do Litomyšle a pak také do Hochvaldu stolařovi Hubinkovi. Když se Jan vydal na trh do Litomyšle, vyjel z domu brzy ráno, den před trhem. V poledne byl v Poličce a navečer dojel na místo. Přespal v zájezdním hostinci U Císařů a ráno se postavil mezi prvními s fůrou na trh.

Hodně prodával i na dluh, protože sám věděl, jaké to je, když člověk nemá peníze a potřebuje opravovat stavení. Často mu lidé dluh co nejdříve splatili, ale taky se mu stávalo, že nespláceli a on se s nimi musel soudit.

Šindele se v zimě dělaly přímo v seknici a tak se občas u Zajíčků sešlo v místnosti až osm šindelářů. Topilo se v kamínkách, aby jim nebylo zima. Od kouřové roury ke zdi vedla šňůra, na kterou šindeláři věšeli večer hadry a onuce. Jednou pořádně přitopili a šňůra i s prádlem od rozžhavené roury chytla plamenem. Honza spával se šindelářema ve světnici. Oni na slámě na podlaze a on na posteli. Kouř ho probudil, a když zjistil, co se stalo, křikem vzbudil i ostatní. Všichni po čtyřech vylezli ven a on tam zůstal sám. Strhl šňůru s hadrama a zadupal doutnající zbytky do země. Pak se běžel podívat na půdu, jestli se oheň nedostal i tam. Naštěstí tam nebyl a oni si mohli jít zase lehnout.

Občas Františka hubovala, protože se pěkné a široké šindele prodávaly cizím a doma se střechy pokrývaly šindelem úzkým a kazovým.

Honza měl ale ve výrobě a prodeji šindelů velkého konkurenta. Ten bydlel taky na Studnicích a měl moc pěknou dceru. Za ní chodili myslivečtí mládenci a on si pak mohl dělat v lese co chtěl. Dříví nakradl a šindele si z něj pak sám nadělal. Naproti tomu Jan musel dříví nakoupit a za práci zaplatit šindelářům. Takže nakonec prodával dráž a jeho zboží nešlo tolik na odbyt. I proto musel své šindele vozit jinam.

Nežilo se u Zajíčků špatně, ale taky neměli na růžích ustláno. Na statku pořád ještě vázly nějaké dluhy. Jan měl jeden dluh u Stehlíků na Kadově. Celých sedm set zlatých. Vždycky o vánocích tam chodil platit úrok. Stehlíkovi ho pokaždé mile přijali a navíc ho i pohostili. Tak to šlo několik let. Jeden rok se Janovi poštěstilo. Bylo pěkné počasí a len vyrostl takový, že když šel Honza okolo a chtěl si furiantsky zastrčit modrý kvítek do kapsičky u vesty, nemusel se ani ohnout, jak byl len vysoký.

K utrženým penězům za len přidal ještě nějaké další našetřené peníze a nakonec sehnal celých sedm set zlatých, které Stehlíkům dlužil. Rozjel se vesele na Kadov splatit dluh. Jako vždy byl pěkně uvítán a hned ho vedli ke stolu. Honza vytáhl tobolku a Stehlík mu povídá: „Donesl jste nám zase úrok?" „Tentokrát nejen úrok, ale taky kapitál." Stehlík se ženou se na sebe podívali ale nebyla na nich vidět žádná radost. Nakonec hospodář povídá: „To jste neměl dělat. Já jsem měl u vás ty peníze jistý. Dobře jsem věděl, že je u vás nepozbudu, ale teď nevím, komu je půjčím. Hned jsem si říkal, že budete s Františkou dělat peníze." Tentokrát ani Honzu nepohostili, tak byli roztrpčeni, že jim dluh vrátil. Málem že se nerozešli ve zlém.

Ale Jan byl stejně rád, že peníze sehnal a Stehlíkům vrátil. Byl to jeho poslední dluh. Jen přičinlivostí, prací a šetrností se podařilo Honzovi a Františce statek oddlužit a dát ho zase pomalu do pořádku. Nic nedostali zadarmo, o všechno se museli přičinit. Ale nakonec se jim to přece jen podařilo a jejich majetek začal pomalu vzrůstat.