Svět je plný vynálezů. Některé jsou užitečné a potřebné, jiné nebezpečné a spousta z nich u nás vzbuzuje pouze úsměv. Jeden z těch užitečných objevů spatřil světlo světa u nás, na Vysočině. Bohužel si ho jeho objevitel nedal patentovat a tak jsme o jedno světové prvenství zase přišli. Ale pěkně od začátku.

Vavřín Krčil vyrůstal v chudé rodině. Maminka ho naučila v jedenácti letech síťovat, aby mohl, stejně jako ostatní děti, pomoci živit rodinu. Když vyrostl, usadil se ve Žďáře nad Sázavou, kde pracoval jako obchodní cestující u firmy JARO J. Rousek.

10. května 1921 se oženil s Marií Leopoldovou ze Stržanova. Získal živnostenský list a začal sám obchodovat s galanterním zbožím a hlavně vlasovými síťkami. Snad proto, že se v síťování sám dobře vyznal, ale také z toho důvodu, že byly v té době velmi módní a žádané. Dokonce uspořádal v roce 1923 výstavu vlasových sítěk.

Svou klientelu měl nejen u nás, ale i v zahraničí, převážně v Německu. Zboží skupoval od lidí z celého regionu, kteří se podomácku živili síťováním. Jejich šikovné ruce dovedly vytvořit síťky na vlasy žádané a ceněné u nás i ve světě. Síťováním se často živila celá rodina, ale protože to byla velice jemná práce, podílely se na ní hlavně děti, jejichž šikovné prstíky dokázaly hotové zázraky.

Ale protože nic netrvá věčně, přišla móda krátkých střihů a poptávka po vlasových síťkách prudce poklesla. Navíc se objevil silný a nebezpečný konkurent z Asie. Síťky z Japonska byly levnější a ostrovní země jich produkovala takové množství, že brzy odrovnala veškeré konkurenty.

Vavřín Krčil se však nevzdal. Napadla ho jiná věc, mnohem užitečnější a potřebnější než jsou síťky na vlasy. Zřídil si svůj podnik a začal v něm vyrábět síťované tašky. Jako materiál použil umělou hedvábnou přízi a nový vynález byl na světě. Nejdříve budil velkou nedůvěru. Mnozí si mysleli, že se síťovka brzy protrhne, že nic neunese, ale opak byl pravdou. Zakrátko si síťovaná taška našla své místo na trhu. Byla levná, skladná, lehká a také se toho do ní hodně vešlo, což byly neocenitelné výhody.

Síťovek byla spousta druhů. Byly nejen ty obyčejné, nákupní, ale také loketní, ramenovky, vycházkové, tlumokové, sportovní, na tenis nebo na dámské kolo. Z Vysočiny se vyvážely do Kanady, Francie, Švýcarska, Německa, Rakouska a dokonce i do zemí severní Afriky.

Kromě síťovek se v podniku pana Krčila vyráběly i jiné věci. Třeba takové závoje na ochranu účesu po ondulaci, různé síťky na míčky, ať už pingpongové nebo tenisové. Dokonce i rybářské a tenisové sítě pocházely odtud. Ale největší úspěch měla stejně ona nenápadná taška, kterou jste našli snad v každé domácnosti.

Od roku 1932 bydlel pan Krčil s rodinou ve Stržanově, kam také o pár let později přestěhoval svou provozovnu a sklad pro podomácké síťování. Největší úspěchy slavil jeho podnik koncem třicátých let. Provozovna prosperovala až do roku 1948, kdy přešla pod národní správu.

Vavřín Krčil však u ruční práce a síťování zůstal. V roce 1956 navrhl Ústředí lidové a umělecké výroby, jehož byl zakládajícím členem, zřízení nového pracoviště v Bystřici nad Pernštejnem. To se také ještě téhož roku otevřelo. Opět se panu Krčilovi podařilo získat prvenství, neboť v celé střední Evropě neexistovala výroba ručně necovaných a vyšívaných záclon. Pouze zde, na Vysočině. Klientelu tvořily naše i zahraniční hotely a lázně, samozřejmě, že jen ty exkluzivní, neboť ruční práce nebyla zrovna levná.

Vavřín Krčil zemřel v roce 1968. Nemyslím si, že by byl na Vysočině nějak zvlášť známý. A přece stačilo jen tak málo. Kdyby měl v roce 1926 více peněz k získání mezinárodního patentu na svůj až neuvěřitelně jednoduchý a přitom praktický vynález, pak by o něm přinejmenším padla nějaká kratičká zmínka při vyučování regionálního zeměpisu. Ale bohužel se tak nestalo a tak jeho jméno pomalu upadá v zapomenutí. Škoda.