Dědoušek a babička z Krátké přijížděli občas na návštěvu. Když viděli, že je Františka často sama, říkali jí, aby si vypila kapku kořalky. „Budeš červená a budeš mít lepší kuráž do práce." Radili jí.

Ale Františka nechtěla. Prý má dluhy a ty musí zaplatit. Tak že bude radši šetřit. Až se zbaví dluhu, tak si bude moct kupovat co bude chtít. Ale dědoušek s babičkou jí to rozmlouvali. Honza že jezdí se šindelem do světa a tam si v hospodách jistě poručí a popřeje. Dobrých věcí se nají, kořaličku popije a na ní doma leží všechna práce a starost. Nic dobrého že si nedopřeje, jen samé honění a dřina.

Fanynka si jen povzdechla. Sama taky často říkávala Honzovi, aby handlu se šindelem zanechal, že tím jen hospodářství zanedbává. Ten si však říct nedal. A tak se občas stalo, že si Františka, znavená po celodenní dřině, občas zavdala štamprlu lepší kořalky. Pomalu si začala zvykat na pravidelní dávky pití. Posléze už pila i horší kořalku, ale Honza si ničeho nevšiml. A pila čím dál víc. Často se stávalo, že si šla v opilosti přes den lehnout a předstírala nemoc. A když přece jen vstala, pak nadávala každému, kdo jí přišel do cesty.

Dětí už měli pět. Nejstarší Jan, po tátovi, pak František, Bohumil, Františka po mamince a nejmladší Josef. Ten zemřel ve dvou letech a Fanynce pomáhal alkohol zapomenout.

Honza zatím pořád sháněl nějakou další práci. V Koníkovském hájenství koupil dříví a rozjel se pro ně spolu se sousedem. Nedaleko stála bouda , ve které se scházeli hajní z Kuklíka, Pasek a Koníkova. Když Jan začal dříví nakládat, vyšli z Boudy tři hajní a ten koníkovský povídá: „Zajíčku podívejte se. Když nám přivezete flašku kořalky a k tomu pecen chleba, tak si můžete támhleten kus vzít." A ukázal na velký smrk hned vedle boudy. Honza se sebral a honem domů. Tam popadl pecen chleba, flašku kořalky a kvapem zase do lesa. Dal to hajným do boudy, smrk se sousedem pokáceli, naložili a hurá domů. Doma ho spokojeně složili k ostatnímu dříví.

Přešly vánoce a pomalu se blížilo jaro. Bylo nutno rozřezat dříví na desky a šindele. Na to si Honza sjednal pomocníky, Kamenského se synem a také Reku, který sloužil u koní. Když tak řezali, najednou si starý Kamenský všiml, že jeden kus je nečíslovaný. Z toho usoudil, že je asi kradený a hned to také řekl ostatním. Ti samozřejmě nedrželi jazyk za zuby a zanedlouho to věděla celá vesnice.

Bylo Josefa, 19. března. Na Studnicích bylo vždy zvykem Josefům vyhrávat. Stejně tomu bylo i toho roku. K Zajíčkům do hospody došla taky kapela. Kapelníkem byl Dostál, přezdívaný Dostalík a s ním hrál i Josef Šabartů. Zahráli několik kousků, pak sedli za stůl a pustili se do pití. Když už byli notně popití, začli sprostě nadávat. Dostalík se dostal do ráže a začal hrubě nadávat Františce. Ta už také nebyla střízlivá a tak jej škaredě odbyla. Dostalík si to nenechal líbit, strhl z flikhorny munštuk a udeřil ji do obličeje. To se ví, že hned začala krvácet a s křikem utíkala k Janovi, který se právě vracel ze sklepa s kořalkou. „Podívej, co mi ta sviňa Dostalíkova udělal", ječela Fanka. Honza bez rozmýšlení skočil k Dostalíkovi a praštil ho do obličeje svazkem klíčů. Ten začal krvácet a jakmile to viděli ostatní, zvedli se a šli pryč. Dostalík šel taky, ale ve dveřích se ještě otočil a povídá: „Tohle vás bude mrzet!"

V té době byl na Studnicích starosta Konvalinka. Tomu byla Zajíčkova hospoda trnem v oku, protože to pro něj byla velká konkurence. A za ním se Dostalík vydal. Slovo dalo slovo a rozhodli se, že Zajíčkovi pěkně zatopí. Dostalík se chtěl pomstít za tu ránu a Konvalinka se těšil, že Zajíčkovi odeberou koncesi a on se zbaví nežádoucího konkurenta. Domluvili se a udělali to po svém. Když přišel četník, neřekli mu nic o rvačce v hospodě, ale o tom ukradeném smrku.