Nakonec za všechno mohli poděkovat jen Konvalinkovi a Dostalíkovi, kteří vše zosnovali. Svědkům tvrdili, že se jim nic nestane a navíc že dostanou od soudu náhradu za cestu a zameškaný čas. Všechno ale dopadlo úplně jinak.

Hned jak bylo po podzimních pracích, šel si Honza svůj trest odsedět. Když se vrátil, šel si svůj trest odpykat i starý Kamenský a nakonec mladý. To bylo už skoro jaro.

Když se Francek Kamenský vracel z arestu, musel projít okolo Honzova pole. Jan tam zrovna vláčil a zavolal na něj: „Ahá, Francek jde ze študie!" Mladý Kamenský hrozil hůlkou a křičel: „Však jsem byl zavřený skrze vás!" „Kdepak, byls zavřenej skrze svou hloupou hubu."Odvětil Honza a dál si ho už nevšímal.

S Kamenskými byl Jan dlouho na kordy. Dělali si samé naschvály. Kamenští mu ukopávali meze, Honza jim vynadal a do meze nasázel kamení. Dokonce to došlo tak daleko, že k mezi přivedl celý obecní výbor, aby byly znova vytyčeny hranice.

Též se sousedem Němcem se handrkoval o vymezení pozemků. Jan považoval za hranice vzrostlý javor, který stál uprostřed luk. Když sekl trávu, sekl ji vždy k javoru. Ne tak soused Němec. Pokud začal se sečením dříve on, vysekl vždy oblouk až pod javor. Honza se nedal a vždy mu vynadal, co se do něj vešlo.

Lidé si mysleli, že když byl Jan zavřený za krádež dřeva, že už nebude smět do lesa na práci. Hajný mu však dal brzy zaměstnání, protože byl rád, že vzal celou věc na sebe a neprozradil, jak to doopravdy bylo.

Více času teď bylo na hospodářství. Pracovalo se na poli, meze se rozkopávaly a odklízely keře, za humny se tloukl štěrk a vozil na silnice. V zimě se zase dělaly šindele.

Z hospody poslední dobou už takový zisk nebyl. Jednou o muzice si třeba Francek Šabartů poručil máz piva a šel ven ke stávku zavdávat ženskejm. Když pak pivo dopil, hodil džbánek do rybníka. Jan šel právě ze sklepa, ohlídl se a povídá: „Vidíš to ty prevíte, 6 krejcarů dáš za pivo a 17 krejcarů mě stojí nový džbánek. Takový já mám z tebe zisk."A stejně to dělali i ostatní, takže když se lovil rybník, byla v něm vždycky spousta střepů.

Kromě pití prodávali v hospodě i salámy. Ty lepší, uherský, byly pověšeny v sekničce u stropu. V polici na stěně stály flašky s kořalkou, na zemi bečka s pivem. Jednou ráno přišli do sekničky, okno vymáčknuté, salámy a flašky s kořalkou pryč. Na pachatele se ale přišlo brzy. Udělal to starej Bartoň z pazderny. Přilepil na sklo papír a vytlačil tabuli tak, že nezpůsobil žádný hluk.

O bitky tu taky nebyla nouze. Nejčastěji, když byly muziky. To tu taky jednou hráli Fryšaváci. Slezla se chasa ze všech okolních dědin. Tančilo se, zpívalo a hlavně pilo. K ránu už byli chlapi notně pod parou a Svoboda z Pohledce pořád útočil na muzikanty, aby ještě hráli. Ti už toho měli také dost, jak hraní, tak alkoholu. Vypukla hádka a začali se postrkovat. Najednou Andresu z Fryšavy vytáhl nůž a Svobodu bodl. Všichni se hrnuli na Adresa, hlavně pohledečtí chlapi. Ten zpozoroval, že je zle a že se sám neubrání a utíkal ven. Chlapi ho dohonili, chvíli se s ním bili na kopečku před domem, až spadli do rybníka. Andresovi se podařilo vytrhnout a utíkal přes rybník ke Koskům, kde byla provdána jeho sestra. Tam se schoval pod žlab ve chlévě. Chlapi celou chalupu prohledali, ale nenašli ho.

Jindy zase seděli v šenku Skřivánek S Čípkem. Skřivánek byl velice silný chlap. Popíjeli a jak byli v ráži, Čípek mu cosi řek a už bylo zle. Skřivánek mu dal takovou facku, že vlítl pod stůl. Vystřízlivěl okamžitě, podlezl stůl a honem utíkal za Honzou do sekničky s křikem: „Proboha Zajíčku obraňte mě nebo mě ta sviňa Skřivánkova zabí.