V čísle 19 hospodařil tenkrát Jun, rodem z Kuklíka. Všeobecně se tam po předešlém hospodáři říkalo u Jindrů. Starý Jun se ženou a také jejich syn Josef pili rádi kořalku. I dcery Latka, Vincena a Hanka se rády dobře měly. Ale u práce je bylo vidět málo.
K Zajíčkům si Junovi vždycky poslali pro kořalku. Když jim ji přinesli domů, sedli si kolem stolu a pili tak dlouho, dokud láhev nebyla prázdná. V devět hodin ráno už měli v sobě půldruhého litru kořalky. Jakmile bylo dopito, ubíral se starej pro další. Někdy vzal flašku a šel za lidma na pole. Nalil každému po štamprli a co zbylo, to bylo jeho. A odpoledne zase tak.
Na poli Junovi sami nic nedělali, na všechno si zjednali. Ve stavení s nimi bydleli kromě tří dcer a syna ještě pacholek, dvě děvečky, pohůnek a dva podruzi. Takže když došli denně dvakrát po třech litrech pro kořalku, nebylo divu.
Když bývala u Zajíčků muzika, to míval Josef Junů spoustu kamarádů. Jakmile přišel do hospody, hned ho obklopili, poplácávali ho po zádech a pořád jen: „Josefe, dej nalít." Ten se samozřejmě chtěl nechat vidět a tak hned poručil po štamprli. A poroučel jednu za druhou. Honza jen sledoval, brzo li bude chtít Josef platit. Ale ten se k placení neměl. A jakmile Jan odešel do sklepa pro kořalku, mladý Jun mazal za ním. Tam na něj šel s prosíkem: „Zajíčku, pučte mě pětku, já dneska nemám." A Honza mu půjčil pět zlatých. Josef utíkal zpátky a hned poroučel i muzikantům. A chlapi jak viděli, že má v ruce peníze, tak se ho drželi ještě víc.
Dluh rostl, ale Junovi se o placení nestarali. A Honza, kterému spousta lidí zůstala dlužna, dlužil zase židu Vaisovi. Ten už chtěl nějaké peníze zpátky, vždyť dluh za kořalku už dělal dva tisíce zlatých. Jan proto začal upomínat dlužníky.
Hlavními dlužníky byli, jak jinak, Junovi. Propili už u Honzy sedm set zlatých. A tak když zase jednou přišel Josef k Zajíčkům do hospody a poručil si kořalku na dluh, řekl mu Jan, že by konečně měli ty peníze srovnat. Josef se tedy zeptal, kolik že to dělá a slíbil, že to řekne doma. A tam to opravdu přednesl. A bylo zle. Že je to moc a že není možné, aby bývali tolik propili. A že si Zajíček určitě něco připsal. Starý Jun nelenil a šel na Honzu. Tam se podomlouvali a vyšlo najevo, že největší část dluhu má na svědomí Josef, který často hostil celou hospodu. Josef však doma dělal pořádného a všechno zapřel. Řekl, že si to Zajíček vymyslel a připsal. Nakonec prodali Junovi jalovici, zaplatili a přestali k Janovi do hospody chodit.
Šenk Honza pozbyl, ale to nakonec nebylo na škodu, protože Františka pak neměla takovou příležitost k pití. Ale stejně toho nenechala. I přes to, že dost propila, přece jen byla v době své střízlivosti velmi přičinlivá. Honza byl nejen pracovitý, ale také šetrný a tak se její slabost na rodinném majetku tolik neprojevila.
Statek spravoval Jan hned od počátku. První rok začal s opravou budov. Koupil vevnitř nahnilou jedli, kterou vyvrátil vítr v obecním lese, dal ji nařezat na desky a udělal ve stodole patro. Pak se pustil do podlahy nad kůlnou. Vyboural kuchyň a světničku, přistavěl přední sklep, udělal schody do síně. Kuchyň a světničku postavil pěkně z kamene a cihlami zaklenul. Zboural starý komín a pekárnu a postavil nové. Statek opravoval rád, ale hospodu nechválil. Vždycky říkal: „Co se na pořádným vydělá, na nepořádným to pozbude."
Tak končí Paměti Jana Zajíčka ze Studnic, které vlastnoručně přepsala (opis Františka Zajíčka ze Studnic) Filomena Zajíčková, narozena 19. 6. 1893. A po ní pak Zdeněk Mrkos z Bílovic nad Svitavou.
Jak už jsem uvedla na začátku, text prošel malými změnami, po kterých (snad) nepozbyl určité jadrnosti a originality. Málokdy se nám poštěstí vrátit se takto o pár století zpět ve vzpomínkách pamětníka. Člověka, který tu opravdu byl, miloval i nenáviděl, pracoval i lenošil a denně chodil po stejných cestách, po kterých si dnes můžeme vyšlápnout i my.
A jak je to se statkem Jana Zajíčka ze Studnic dnes? Celý ho vidíte na přiložených fotografiích. Zajíčkovi tam už dávno nebydlí. Teď slouží jako rekreační stavení rodině Kacetlově z Brna. Je postupně opravován, z čehož by měl Honza určitě radost. Rybník před statkem, do kterého rozradostnění pivaři odhazovali půllitry je vyčištěný a jeho hráz opravena. Studnice žijí dál, jenom Jana Zajíčka tu už nepotkáte.
