Učitel František Henych (1)

Učitel František Henych (1)

Životní příběh Jana Zajíčka ze Studnic už je u konce a mě nezbývalo, než se poohlédnout po něčem jiném. V mém pátrání mi byla velice nápomocna ředitelka Horáckého muzea, PhDr. Sylva Tesařová, která mi k volnému přepracování zapůjčila jeden spis z muzejních sbírek.

Tentokrát budete mít možnost seznámit se s řídícím učitelem ve Svratce, Františkem Henychem, který se narodil 8. března 1862 v Blatinách.

Františkův rodný dům byl nedaleko Juránkovy skály (dnešní Drátník) a měl číslo 2. Stavení mělo na pravé straně chodby světnici, světničku a kuchyň. Vlevo byly dvě komory. Jedna sloužila pro potřeby hospodářovy a ta druhá byla dílnou. Vyráběly se zde dráty ze železa. Železo se zase vyrábělo v okolních hamrech z kadovské litiny. Podle zaměstnání, které se zde provádělo, se statku říkalo „U drátníků". Drátníkem byl Františkův dědeček z matčiny strany. Jediná vnučka pak na statku zůstala.
Františkův otec pocházel z Kuklíku, z části, které se dodnes říká Chobot. Bylo to jen několik kroků od řeky Fryšávky, při ústí Odraneckého potoka. Tatínek mu vždycky vykládal o dědouškovi svého táty, který býval v Líšeňském dvoře panským drábem.

Tatínek se v šestnácti letech přihlásil jako havíř do štoly, která se vrtala v bezprostřední blízkosti jejich pole. Doufal, že tam najde stříbro. Nenašel nic a tak odešel do Veverské Bitýšky, kde strávil tři roky. V devatenácti letech se stal na Blatinách hospodářem. Nebylo to zrovna jednoduché, protože zdejší louky a pole nesly stále ještě známky toho, že byly násilně vyrvány lesu. Kromě toho, že se staral o svou rodinu, byl ještě povinován odváděti po třicet roků na výměnek svému tchánovi - starému hospodáři.

František se narodil dost pozdě. Jeho otci už tehdy bylo padesát let. Maminka byla jen o dva roky mladší. Nejstarší Františkova sestra byla v době jeho příchodu na svět osmadvacetiletá. Byla už vdaná a měla dokonce i syna. Františkův synovec byl tedy o tři roky starší než on.

První jasná Františkova vzpomínka moc šťastná nebyla. Byl zmítán horečkou a maminka ho chovala. Zanedlouho usnul. Vzpomínka se stala rozmazanou, ale jasně si pak upamatoval na své procitnutí v kolíbce. Prohlížel si své malé tělíčko, na kterém byla spousta červených skvrn, jak říkali ostatní - fleků. Měl spalničky.

Otec Františka byl na Blatinách starostou. Jednou v noci probudila celou rodinu rána a třeskot rozbitého skla. Některému ze sousedů se zřejmě nelíbilo, jak tatínek ve svém úřadu rozhodoval a přišel se mu pomstít. Vhodil zavřeným oknem do světnice pařez a stejně to zopakoval i u dalších oken. Nikdo z rodiny naštěstí nebyl zraněn.

Když byly Františkovi čtyři roky, procházelo vesnicí rakouské vojsko. Vojáci byli oblečeni do čistých, bílých uniforem, které se chlapci velice líbily. Jeden z nich malého hošíka zvedl a podržel pod třešní, aby si mohl sám natrhat rudých, sladkých a šťavnatých plodů. To byla dobrota! Méně nadšení však projevovali rodiče. Zvláště, když jim vojáci vyvedli krávu z chléva a chtěli si ji vzít s sebou. Tatínek honem běžel za velitelem. Ten nakonec poručil, aby vrátili krávu zpět.


Tatínek trval na tom, aby se František denně modlil. Ten však nikdy neměl moc chuti v kleče odříkávat „Otčenáš", „Věřímvboha" a „Desatero". Taky z těchto záhadných modliteb ničemu nerozuměl. A tak se z této povinnosti snažil vždycky nějakým způsobem vyhnout. Většinou to provedl tak, že si večer ještě před večeří lehl oblečený na lavici a za chvíli spal. Rodičům bylo líto ho budit a tak jej spícího svlékli a uložili tam, kam patřil.

Maminka byla katolička a Františkovy sestry učila tomuto náboženství. František byl, stejně jako jeho otec, evangelík. Jako malý věřil, že všechny ženy jsou katoličky a muži evangelíci. Jaké bylo jeho překvapení, když v kostele spatřil muže i ženy pohromadě.