Horáci, stejně jako třeba Hanáci nebo Ostravaci, mají svou svéráznou a osobitou mluvu. Jejich nářečí se sice většinou nedochovalo ve své ryzí podobě, ale sem se tam nějaké střípky přece jen objeví. 

Tak třeba k jídlu si na poli nakopou zemská jablíčka (brambory) a aby se rychleji uvařila, přikryjí hrnec křidlou (pokličkou). Polévku si nalijí šufánkem a z pečeného kuřete vám nabídnou dokonce i kobylku. Pokud vám někdo sdělí „já tam nedobim“, znamená to, že někam nedosáhne.

Jestliže se Horáků zeptáte na cestu, určitě vám řeknou, že máte jet tama nebo tudma. A rozhodně vás pošlou na Fryšavu, na Rokytno, na Odranec nebo na Mitrov. Cestu do Fryšavy, do Rokytna, do Odrance nebo do Mitrova tady asi nikdo znát nebude.

Žďárští patrioti jsou zase citliví na skloňování jména svého města. Pokud Žďár nad Sázavou navštívíte, pak vězte, že se nalézáte ve Žďáře a ne ve Žďáru, jak by se někomu mohlo zdát.

Jestli chcete mluvit pravou „horáčtinou“, nezapomínejte na příponu „ej“. Takže výhled není pěkný, ale je pěknej, oběd byl dobrej, smrk je vysokej, plot dřevěnej a mlýn pustej.

 Kdybyste náhodou oslovovali na Horácku staršího člověka, pak si uložte do paměti, že horácký dědeček se nazývá dědoušek nebo dědík a babička bábička či bábinka. A nechodí se za ní, nýbrž za ňou. Neříká se „on“, ale „von“ a místo slova „není“ použijte raději „nejni“. Takže když se vám někde nebude líbit, rozhodně řekněte, že ono místo „nejni hezký“.

A nesmíme zapomenout ani na jména. Josef neboli Pepík je na Horácku nazýván Jobkem a Bohuslav s Bohumilem jsou jednoduše Bojdové.

Tak a první lekci „horáčtiny“ máme za sebou. Jsou to sice jen pouhopouhé základy, ale pro návštěvu Horácka bohatě postačí. Nemusíte používat slovník ani služeb překladatele, dorozumíte se zde celkem snadno. A posléze se i vy můžete blýsknout svými znalostmi.