Zelená hora a její proměny v zrcadle času

Zelená hora a její proměny v zrcadle času

Jedna z nejkrásnějších staveb u nás je bezesporu poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.  Geniální barokní architekt Jan Blažej Santini Aichel zde odvedl vskutku dokonalou práci, i když dnešní podoba se od té původní přece jen trochu liší. Příčinou změn byl jednak obrovský požár v roce 1784 a pak také postupná devastace, která vyvrcholila koncem 18. a v první polovině 19. století. Tehdy se dokonce uvažovalo o tom celý komplex zbourat a na jeho místě postavit ovčín. 

K definitivní zkáze tohoto posvátného místa naštěstí nedošlo, i když Zelenou horu postihly další ničivé požáry. Ale škody byly postupně napraveny a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého byl v roce 1994 zařazen do Seznamu světového přírodního a kulturního bohatství UNESCO.




Podívejme se však na jeho stavbu a opravy trochu blíže. Impuls ke vzniku poutního kostela dal opat Václav Vejmluva v roce 1719, kdy byl nalezen domněle neporušený jazyk sv. Jana Nepomuckého a připravovalo se jeho svatořečení. Místo, kde měl svatostánek stát, se do té doby nazývalo Černý les nebo také Strmá hora. Zalesněný vrchol kopce nad Žďárem byl vykácen a pojmenován „Zelená hora“ – podle stejnojmenného místa u Nepomuku odkud světec pocházel. A konec konců z Nepomuku také přišli v roce 1251 mniši do Žďáru.  


Kostel i celý areál symbolizuje magickou pětku – půdorys pěticípé hvězdy, pět vchodů, pět výklenků, pět hvězd, pět oltářů, pět andělů na hlavním oltáři, ambity s pěti čtyřbokými vstupními branami a pěti kaplemi. Nebo také pět hvězd ze svatozáře sv. Jana Nepomuckého, pět ran Kristových a pět písmen ve slově „tacui“, což znamená „mlčel jsem“ (Jan Nepomucký byl umučen za to, že nevyzradil zpovědní tajemství). Kromě hvězd se tu ale ještě objevuje jeden symbol - symbol zázračného jazyka. Ten lze vyčíst ve tvarech oken a dveří, stejně jako z klenby centrálního chrámu.



Zpočátku bylo na stavbě kostela zaměstnáno dvanáct zedníků. V roce 1720 stavba pokročila natolik, že se k nim přidali i tesaři a kameníci. Následující rok se už o mzdu dělili se sklenáři a zámečníky. Návrhy ambitů vznikly zároveň s konečnou verzí návrhu kostela. A současně se započetím stavby kostela byly vyměřeny a vyzděny jejich základy. Podle dobové praxe pak bývaly na přechodnou dobu zasypány hlínou. Pak byla nejprve postavena obvodová zeď ambitu, což dokazují stavební otvory ve vnější zdi všech ramen ambitu zjištěné při stavebně historickém průzkumu. Tyto otvory byly později zazděny zazdívkou, která měla sice shodnou sílu s obvodovou zdí, byla však přiložena pouze na spáru. Proto ji lze snadno identifikovat.


Kostel byl slavnostně vysvěcen 27. září 1722. Jedna brána vítala příchozí na úpatí kopce, druhá u kostela. V té době to byl jediný kostel zasvěcený Janu Nepomuckému na Moravě a tak není divu, že na Zelenou horu brzy mířili poutníci ze široka daleka. Podle dochovaných rytin se předpokládá, že v roce vysvěcení zde v celé své kráse stál pouze kostel, ambit byl zřejmě dokončen až o rok později. Také vnitřní zařízení nebylo zcela hotové, v roce 1723 se totiž konala sbírka na jeho pořízení.




Věže ambitu neboli kaple s obeliskovými střechami, byly dokončovány postupně. Dvě z nich v roce 1729, kdy, jak je uvedeno v dochovaných pramenech, bylo zaplaceno 9 zl. a 54 kr. plechařovi na pobíjení „dvouch věží na Zelené hoře“ a další dvě o dva roky později. Poslední však nebyla hotova ještě ani v roce 1735. Na pokrytí střech byla použita plechová krytina.


Pohroma postihla kostel 16. července roku 1784, kdy začal hořet farní kostel a požár se přenesl i na Zelenou horu. Škoda byla obrovská, podle dobového zápisu „uvnitř sice neutrpěl žádnou viditelnou škodu, zvenku však jak na kostele a nad kostelem, tak i nad rozsáhlými křížovými chodbami bylo veškeré dřevo a také mnoho oken úplně, dále z poloviny a z určité části, zničeno.“  Požár tedy zničil střechy ambitu i kostela. Svatojanský kostel byl provizorně zakryt prkny a na čas uzavřen. Hlavní důvod jeho uzavření a ponechání tak svému osudu byl ten, že byl zrušen i žďárský klášter a tak zde nebyl nikdo, kdo by dal popud k opravě této unikátní svatyně. Po tomto roce byly převezeny nebo zmizely vzácné obrazy, sochy a také varhany. Mimo jiné se ztratila i stříbrná poutní socha světce z roku 1729, která byla pořízena za 1688zl. pražským zlatníkem Janem Norbertem Diesbachem.


6. prosince 1791 žádali někteří žďárští a novoměstští obyvatelé o povolení kostel opravit. Odpověď došla 7. března 1972 a oprava kostela byla povolena. Ale jen pod podmínkou, že se v kostele budou konat pouze pohřby a nebude zde nikdy žádná pouť. Pokud by žadatelé na tuto podmínku nepřistoupili, měl být kostel zbořen a materiál vydražen pro potřeby náboženského fondu.


13. srpna 1792 započaly opravné práce, které se o dva roky později přesunuly z centrálního chrámu na ambit. Tehdy byly také zahájeny práce na úpravě interiéru kostela a to omítnutím a nabílením kopule. Interiér byl dokončen v roce 1801 a celková renovace kostela i ambitu definitivně skončila v roce 1802. Pro nedostatečné finanční prostředky měly střechy poněkud jednodušší tvar než před požárem.




Od roku 1815 už ale byly nezbytné další opravné práce. Nutná byla zejména pravidelná údržba šindelových krytin a také obnova jedné kaple ambitu. V roce 1827 bylo nutno kostel znovu nahodit a omítnout, vlivem zdejšího nehostinného počasí byly poškozené a opadané vnější hlavní zdi a římsy. Současně byla naléhavá i oprava střechy – výměna střešní krytiny. Právě v tomto období byla existence kostela sv. Jana Nepomuského znovu ohrožena. Jedním z návrhů bylo na jeho místě postavit ovčín, jiný doporučoval zbourat pouze ambit a stavební materiál rozprodat. Naštěstí ani jeden z těchto návrhů nebyl nakonec realizován.


 
 


V první polovině devatenáctého století, přesněji 19. března 1842, znovu zachvátil Zelenou horu oheň, kterému tentokrát padla za oběť střecha kostela. Při opravných pracích byla zpevněna koruna obvodového zdiva chrámu a rekonstruován krov. Nové šindelové pokrytí dostala i část ambitu. Práce byly náročné a nákladné.


Další neštěstí potkalo zelenohorský kostel v roce 1850, kdy do něj uhodil blesk a následkem toho shořela část střechy. Ta byla znovu obnovena a o sedm let později byla položena nová střecha i na ambit. Opravena byla i podlaha a také vnitřní omítky.




Do roku 1882 byly tyto nákladné opravy financovány pouze z darů. Tento rok je pro kostel sv. Jana Nepomuského zlomový neboť se do financování jeho oprav zapojuje stát. Do Žďáru přijíždí brněnský konzervátor Moriz Trapp aby vypracoval odborný posudek. Byl to jeden z prvních posudků, za ním následovaly další a další. V jednom z nich, jehož autorem byl Hugo Hartl, c. a k. stavební adjunkt z Jihlavy se uvádí: „ Chodby s loubím by měly být až na hlavní vchody zbořeny a měly by být ponechány jenom zdi, anebo by měly být předlážděny a vycementovány či vyasfaltovány“.


Další opravy se konaly, jako ostatně už mnohokrát předtím, opět z finančních darů a sbírek. Tak byly v roce 1897 zrestaurovány všechny oltáře a o rok později opravena střecha kostela. Plechová krytina střechy byla následně natřena „asfaltovým thérem“. Dále byly obnoveny polychromie jazyka v paprscích v kopuli, vyměněna zrcadla a obnoveny nátěry zábradlí, ochozů a dveří.




V roce 1907 bylo rozhodnuto přistoupit k pokrytí ambitu „bílým cinkovým plechem“. Jednalo se o plochu asi 3700 metrů čtverečních. Železný pozinkovaný plech byl položen na vyspravenou šindelovou krytinu.


V červnu 1913 rozhodlo Ministerstvo kultu a vyučování obnovit areál poutního kostela. Práce měly být zahájeny po schválení návrhu oken a vrat ambitu centrální komisí. Návrh komise předložila o rok později, ale než bylo vše schváleno a než mohly začít první práce, vypukla první světová válka, čímž byly veškeré práce zastaveny.


Po skončení války se opět objevily snahy o zahájení plánovaných oprav. V roce 1921 byla zadána zakázka na výrobu oken z tisového dřeva. To ale nebylo v té době k sehnání. Nakonec se ho podařilo zakoupit, ale „na stojato“. S takovýmto dřevem se nedalo pracovat okamžitě a tak okna musela opět rok počkat.




V roce 1923 byly pro nedostatek financí opravné práce zastaveny. Další opravy a úpravy, které se zde konaly, byly spíše menšího rázu. Za zmínku stojí snad pouze přemalování tzv. „německé kaple“ malířem Aloisem Podlouckým a usazení nových dřevěných, nahoře prosklených vrat tamtéž v letech 1937-9.


Rok 1953 přinesl důležitou změnu. Vlastníkem areálu se stal stát. O čtyři roky později navrhl Státní ústav památkové péče a ochrany přírody zapsání památky do Seznamu národních kulturních památek. Tento návrh bohužel zůstal bez odezvy. Údržbu i úklid areálu nadále prováděla pouze farní správa.




První kroky ze strany státu k zahájení obnovy poutního kostela sv. Jana Nepomuského byly podniknuty až v roce 1969. Byl posouzen celkový stav památky a konstatováno, že oprava zděných konstrukcí je neodkladná, zatímco trvanlivost střech byla odhadnuta na deset až patnáct let. Farní úřad dal proto na vlastní náklady natřít střechu kostela a ambitu červenou barvou.




Vlastní opravy začaly v roce 1973. K odbornému pochybení došlo při výrobě nových oken. Chyba byla odhalena poměrně pozdě, až při zasazení prvních oken. Bylo nutno vysekat v autentickém zdivu špalety drážky, takže bylo jasné, že zvolená konstrukce rozhodně není totožná s původním stavem. Původní okna a dveře byly kombinací skla a kovu a to tak, že dřevo bylo viditelné pouze z interiéru. Nakonec bylo definitivně rozhodnuto dokončit výměnu těchto stavebních prvků. Další problémy nastaly, když byla okna usazena a musela se zasklít. Dílna na výrobu vitráží zasklívací práce neustále oddalovala a došlo to tak daleko, že okna nakonec zasklilo místní sklenářství obyčejným, tabulovým sklem.


Dekorativní barokní zámky dveří byly poslány do konzervační dílny Okresního muzea ve Žďáru nad Sázavou. To ale bylo po roce 1989 zrušeno a s jeho zánikem zmizelo i vzácné staré kování ze Zelené hory.




V roce 1974 byla znovu vyměněna krytina střechy kostela, pozinkovaný plech byl tentokrát nahrazen měděným. Poté byl dán pokyn k zahájení oprav omítek fasád. Na ně bylo nutné zajistit vyzrálé hašené vápno, což poněkud zdrželo obnovu fasád. Když byly konečně práce zahájeny, zedníci museli být často kontrolováni, neboť se rádi uchylovali k zaběhaným praktikám, jako bylo například přidávání nadměrného množství cementu do jádra, používání filcových hladítek a jiné.


Od roku 1977 probíhal průzkum fasád kostela a následně jejich obnova. Šlo o to v co největší míře zachovat původní omítky. Zedníci však tuto náročnou práci vyžadující značnou dávku trpělivosti odmítli a tak nastoupili studenti brněnského VUT, kteří zcela zdarma prováděli tyto práce po několik sezón. I nadále byl problém sehnat na opravné práce fundované pracovníky. Stavební podnik Žďár nad Sázavou neměl o takovouto zakázku zájem. Vše vyvrcholilo v roce 1979, kdy pracovníci zmíněného podniku sice na Zelenou horu nastoupili, ale po čtrnácti dnech, ve kterých byli proškoleni o tradičních fasádních technologiích, ji opět opustili.

 
 


 Okresní památková správa ze Žďáru nad Sázavou konečně naznala, že by bylo potřeba vytvořit vlastní stavební skupinu, která by opravy prováděla tak, aby nepoškodila a nenarušila historickou hodnotu díla. Parta zedníků byla brzy vybrána a proškolena a jejich um byl pak využíván nejen na Zelené hoře, ale i na dalších památkách. Ani to však nevydrželo dlouho a po pár letech opravné práce opět utichly.

 
 


Až když Výbor pro světové dědictví UNESCO na svém zasedání v Phuketu v Thajsku v roce 1994 schválil zařazení Santiniho památky do seznamu světového přírodního a kulturního dědictví Unesco, začalo se s dalšími opravami poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Do oprav ambitu bylo vloženo bez mála šedesát miliónů korun, novotou zazářila střecha, vyměněny byly krovy, obnoveny omítky a předělána dlažba. Současně s vymístěním bezprostředně sousedících hrobů byl nově upraven i okolní terén.  Obnova se dotkla i kostela, konkrétně jeho vstupních dveří, které byly znovu zaskleny a to v původní barevnosti.


Na základě výsledků nedávného historického průzkumu se v letošním roce pokračuje ve velkorysé úpravě interiérů centrálního chrámu, a pokud se podaří sehnat tolik potřebné finance, budou následovat i opravy exteriérů.

 
 

 

Vlastnit cennou památku je i není záviděníhodné. Je to unikát, na který se přicházejí podívat návštěvníci od nás i ze zahraničí. Ale takovýto skvost potřebuje i zvláštní péči. Ve své mnohaleté historii bylo toto poutní místo opěvováno, ale také zatracováno. Mnohdy měli jeho majitelé, mající hluboko do kapsy, chuť ponechat kostel sv. Jana Nepomuckého jeho osudu. Naštěstí byl vždycky na poslední chvíli zachráněn a znovu, stejně jako bájný Fénix „povstal z popela“. Snad ho štěstí neopustí a i naši potomci budou moci i nadále obdivovat překrásné dílo dávných stavitelů.