Učitel František Henych (4)

Učitel František Henych (4)

František byl přijat do čtvrté třídy a jeho nový učitel se jmenoval Jorda. I když měl české jméno, česky neuměl ani slovo.  

Ale jako pan třídní byl velice hodný a i Františkova školní zpráva na konci roku nedopadla nejhůř. V prvním čtvrtletí měl pouze jednu nedostatečnou a to ze slohu. Ve druhém čtvrtletí už neměl žádnou.

 

Každý den se pilně učil. I když je pravdou, že by často nejraději od učení utekl, kdyby mohl. Uprostřed jejich světnice stál dlouhý stůl, u něhož měl každý své místo. Na jídlo i na učení. V čele seděl „herfotr“, který dával pozor, aby se učili a nespali při tom nebo nezevlovali. Jmenoval se Vincenc Vychodil, a ačkoliv zastával přísnou funkci, byl na své svěřence hodný. Byl to takový vysoký a hubený dědeček. Ve volných chvílích jim dokonce dovolil chodit ven, do přírody. Jen nesměli nosit domů brouky a housenky, těchto tvorečků se strašně bál. Ale kluci na něj vyzráli a svůj zvěřinec pečlivě ukrývali. Dokonce měli v šuplíku i chov hedvábníků. A herfotr o tom neměl ani tušení.

 

Vincenc Vychodil byl i velice šikovný. Ve světnici visel hned vedle dveří na zdi vysoký, dřevěný kříž. Byl již notně starý a celý zčernalý. Jednoho dne všichni seděli u stolu a pilně študovali. Vtom se ozvala strašná rána, při které všichni naráz vyskočili ze židlí. Červotočinou prolezlé hřeby na kříži neudržely už tělo Kristovo, to se od dřeva oddělilo, spadlo na zem a rozbilo se. Herfotr poslal ihned jednoho ze studentů pro pána domu. Ten přivolal celou rodinu a všichni společně zoufale naříkali nad zkázou staré, rodinné památky. Pan Vychodil dal rozehřát klih a netrvalo ani hodinu a rodinná památka byla zase stejná jako dřív.

 

 Učení jazyka německého šlo všem novým žákům hrozně pomalu a špatně. Snad to bylo i tím, že byli pohromadě samí Češi. Pokud se zrovna neučili, nikdo nepromluvil ani slova německy. A kdyby snad ano, hned ho ostatní napomínali, že je kazimluv a odrodilec. Zato mnozí profesoři mluvili jen německy a česky se před nimi nesmělo ani žblebtnout. Nejhorší ze všech byl profesor Kunc. Nikdo z žáků o něm neřekl nic dobrého. Jednou německy oslovil jednoho chlapce, který mu nerozuměl. Když neodpovídal, poslal jej profesor do lavice hanby. Tam na něj Kunc znovu mluvil a křičel. Provinilci tekly z očí slzy a strachy se třásl po celém těle. Nakonec se odvážil česky říct: „já tomu prosím nerozumím, já budu mluvit česky.“ Profesor se rozzuřil ještě více a křičel. „Hned mluv německy.“ Ale chlapec znovu zoufale opakoval svou prosbu. Vtom mu zprava i zleva přiletěly tak strašlivé políčky, že klesl na lavici. Profesor ho však z ní okamžitě vytáhl a nutil jej stát. Ostatní studenti se zhrozili a na nešťastníka pohlíželi jako na mučedníka.

 

Profesor Kunc byl postrachem celé školy a František tajně doufal, že jej učit nebude. Po prázdninách roku 1875 byl přijat do primy a za třídního dostal – Kunce. Učil studenty latinu a té měli osm hodin týdně. A když se stalo, že latina byla poslední vyučovací hodinou, protáhl ji nenáviděný profesor na hodiny dvě. Kromě toho je často zamknul a nechal zavřené o hladu. Jeho nejoblíbenější rohovnický výpad byl pěstí na prsa nebo dlaní po tvářích. Často se naskytl pohledům studentů truchlivý obraz, kdy dva žáci vedli svého zakrváceného kolegu na dvůr pod pumpu a pomáhali mu smýt krev z obličeje a oděvu.

 

Každý týden měli primáni písemnou práci z latiny, kterou Kunc pečlivě opravil, spočítal chyby a opatřil známkou. Podle známek je pak rozsadil. Kdo měl chyb nejvíce, seděl nejzadněji.

 

I když byli mnozí žáci jiného vyznání, honil je jejich třídní do katolického náboženství a vyhrožoval jim ministrováním. Nikdo ho neměl rád. Ostatní učitelé byli mnohem hodnější, ale proti Kuncovi se studentů nezastali.

 

Přišel konec školního roku. František obdržel dobré vysvědčení, přesto se ale raději s Moravskou Třebovou rozloučil a přešel na německé reálné gymnázium do Brna. S tím zloduchem Kuncem už nechtěl mít nic společného.

 

Gymnázium sídlilo na Dominikánském náměstí ve starém, zemském domě. Bylo tam mnoho Čechů a z nich asi třetina Židů. I mezi profesory byla spousta Čechů a byli hodní a dobří.