Existují slova, která jsme ještě před pár lety neznali a dnes je používáme naprosto běžně. A zase naopak jsou slova, která naše prababičky vypustily z úst několikrát za den a teď už jen málokdo tuší, o čem vlastně mluvily.

Stejné je to i s haltýřem. Kdysi patřil mezi věc spojenou s denní potřebou, zvlášť v letních měsících. Nebudu vás dlouho napínat, haltýře byly vlastně takové prapůvodní ledničky. Slovo samotné je odvozenina z německého slova Halter a to je zase odvozeno od halten, čili udržet, udržovat. Haltýř prostě udržoval teplotu. Hlavně v létě, když sluníčko pálilo a zem byla doslova rozžhavená, byl haltýř doslova k nezaplacení.

A jak takový haltýř vlastně vypadal? Bylo to neveliké, dřevěné stavení, dalo by se říci malá chaloupka, asi metr vysoká se šindelovou střechou. Stával většinou nad potůčkem nebo při výpusti rybníku. Výjimečně se stavěly i haltýře větší. Ty už pak vypadaly trochu jinak. Byly zděné a někdy jimi protékala voda z vodovodu. Vytékala z kašny a dřevěným potrubím byla vedena přímo do haltýře. Odtud pak odtékala na louku, do polí nebo do potůčku.

V haltýři se uchovávalo hlavně mléko, máslo nebo maso. Veškeré potraviny se dávaly do hliněných nádob a ty se pak stavěly přímo do tekoucí vody. V některých haltýřích plaval na vodě malý, prkenný vor a na ten se pak nádoby stavěly také.

Některé z haltýřů se dochovaly i po druhé světové válce. Tak třeba v Olešné, v Křídlech nebo na Studnicích.

Dnes už na haltýř sotva někde narazíte. Zcela ho nahradila lednička a bez ní si to už ani neumíme představit. V zimě by to snad ještě šlo, ale léto by pro nás představovalo opravdový problém. Ale jak je vidět, naši předkové si vždy uměli poradit.

Vysočina,  Žďárské vrchy.