Šťastné a veselé?

Šťastné a veselé?

Vánoce. Toto slovo v poslední době skloňujeme ve všech jeho pádech.  S notnou dávkou nostalgie vzpomínáme na časy dávno minulé, na kouzlo těch pravých, horáckých vánoc, se všemi jejich zvyky, svíčkami, jablíčky, ořechy, vánočkou…  Bylo to ale tak doopravdy? 

Rozhovor s pamětníkem mne trochu překvapil. A mohu říct, že i zklamal. Moje nádherná a idylická představa pravých horáckých vánoc vzala tak trochu za své. Ale konec konců aspoň si můžeme více vážit toho, co máme dnes….


Jindřich Slavíček, narozený 4. 7. 1922 v Daňkovicích vzpomíná:




„Narodil jsem se v Daňkovicích. Mí rodiče zde vlastnili starou dřevěnou chalupu asi ze sedmnáctého století. Ta už dávno vzala za své. Zub času ji ohlodal natolik, že musela být zbourána. Bylo nás šest dětí, dvě sestry a čtyři bratři.


Tehdy, v době mého dětství, byla na Horácku veliká bída. Mezi lidmi byly obrovské sociální rozdíly. Říkalo se sice, že venkov je jedna rodina, ale nebyla to pravda. My jsme patřili mezi chudou vrstvu obyvatel. Byli jsme závislí na bramborách a na zelí, to byla naše hlavní obživa.


První a vlastně i jediný stromek, který jsme na vánoce měli, připravily mé starší sestry. Bylo mi asi šest let.  Slepily barevné proužky z krepového papíru a řetězem stromeček obtočily. Jedinou sladkostí na stromečku byly kostky cukru, úpravně zabalené do barevných papírů, na konci roztřepených. Kromě cukru se do pozlátek balily i ořechy.  Když sestry odešly sloužit, tak stromek už nikdo nechystal, neměl kdo. Od té doby už jsme žádný vánoční stromek neměli. Když mi bylo osm let, zemřel tatínek a naše rodina se dostala do velkých sociálních problémů. Vánoce pak byly čím dál chudší. A ani jsme neměli zájem připravovat stromeček. Rodin bez stromečku bylo hodně. Víc, než těch, které stromeček měly.


Na koledu jsme taky nechodili, lidi na to ani nečekali. Vánoční svátky pro nás byly spíš něco duchovního. Sešli jsme se všichni v kostele, rodiny byly pohromadě. Ze světa přicházeli starší sourozenci a vyprávěli, jak se žije jinde. To byla obrovská radost, když jsme byli všichni pohromadě.


V některých rodinách se dávaly i dárky. Ale my jsme si je nikdy nedávali. Na dárky už peníze nezbyly. Věci, které jsme potřebovali, se koupily během roku. Pokud přece jen pár peněz bylo, tak se koupilo ¼ kg cukru, 2kg mouky na koláče, droždí, sůl, petrolej na svícení, někdy i slaneček.  Jinak jsme si na vánoce jen popřáli. První dárek jsem dostal, až když se oženil můj starší bratr. To mi bylo asi sedmnáct let. Jeho žena byla z Brna a v její rodině si dárky dávali. Dostal jsem od ní svetr.


Kapra jsme také nemívali.  Ani cukroví. Hlavní jídlo na vánoční Štědrý den byla bílá káva, chléb, bramborové placky a obyčejné polévky, jako je třeba domácí kyselo se sušenými houbami. Tedy nic moc. To až po válce jsme mívali na Štědrý den větší hostinu. Pekla se husa. Dobře upečená husa musí nádherně vonět, mít zlatavou barvu a kůrčička musí jen křupat. Každému by se hned měly sbíhat sliny. K huse pak domácí zelí a domácí knedlíky. To bývala dobrota!


Pokud šlo o lidové zvyky, o kterých se často hovoří, tak i my jsme některé dodržovali. Děvčata házela přes hlavu střevíc, kam se obrátila špička, odtud mohla holka čekat mládence. Lili jsme i olovo. Roztavili jsme ho na lžičce nad svíčkou a pak se lilo do studené vody. Tvořily se různé obrazce a my, děti s bujnou fantazií, jsme v nich většinou viděly nějaké to zvířátko. Třeba koně. A když se nám podařilo rozlousknout vlašský ořech tak, aby zůstaly pěkné skořápky, udělali jsme z nich lodičky a ty pak s maličkou svíčičkou pouštěli po vodě. Ale nějaké velké vánoční tradice a zvyky mezi evangelíky nebyly.


Vánoční stromek byl ale každoročně v kostele. V Daňkovicích je kostelík bez věže a bez zvonu, postavený po vydání tolerančního patentu. Za mého dětství zde působil pan farář, který vystudoval v Americe. Už tím byl pro nás zajímavý. Navíc ho hrozně zajímala jízda na koni. Vypůjčil si od sedláka koně a na něm rajtoval. Pak si zase koupil motocykl a pušku a byl z něj takový lidový myslivec. Po dvou letech si dovedl manželku – z Anglie.


V kostele byly vánoce krásné. Jednou, to mi bylo asi osm, jsem se o vánocích skoro podruhé narodil. Pan farář se svými pomocníky připravil vysoký, asi sedmimetrový vánoční strom. Chasníci si oblékli chlupaté vesty a představovali pastýře. Já jsem stál pod stromkem, pan farář mne požádal, abych odříkal pár koled.  Před bohoslužbou se začaly rozžíhat svíčky na stromě. Kostel byl plný lidí, byla to veliká událost. Nikdy dříve nebyl v kostele strom a navíc pastýři. Já jsem začal odříkávat koledy.  Jenomže od svíček na stromečku chytla vata, která byla součástí výzdoby. Místní hasiči se honem nahrnuli ke stromku a chtěli začít hasit. Strom se rozkymácel a spadl přímo na mne. Naštěstí se mi nic moc nestalo, ale mohlo to dopadnout daleko hůř.


Do kostela jsme se vždycky na vánoce těšili i z jiného důvodu. My děti jsme tam pokaždé dostaly nějaký dáreček. Nebyly to žádné ohromující dary. Byl to sáček s trochou bonbónů a nějaké ořechy a fíky.


Když jsme došli z kostela domů, pojedli jsme to, co zbylo od oběda. Pak jsme se podělili o dobroty, které jsme v kostele dostali, s rodiči a staršími sourozenci. A už jsme popadli sáňky zvané rohačky a utíkali jsme sáňkovat. Vešlo se nás na ně čtyři nebo pět a jezdili jsme za velkého jásotu středem dědiny. Sáňkovali jsme za svitu měsíce a bylo nám dobře.


Vánoce končily Silvestrovskou zábavou. Mládež z Daňkovic a okolních vesnic se poprvé sešla na Štěpánské zábavě a pak na Silvestrovské zábavě.


Nejkrásnější vánoce přišly až v době, kdy jsem se oženil. Ženil jsem se velmi pozdě. Za války jsem se ženit nechtěl, to jsem byl i nějaký čas zavřený, protože jsem odmítl nastoupit na práci ve válečném průmyslu. Ženil jsem se až v roce 1953. Měl jsem známost ve Žďáře, tam jsem od roku 1950 pracoval. Moje žena byla praktická a pracovitá a o vánocích dokázala vytvořit nádhernou atmosféru. Vánoce byly najednou tisíckrát krásnější, než dříve. Na štědrovečerním stole byla hromada druhů cukroví a také nepostradatelná husa s knedlíkem a se zelím. I dárky byly. A pak se nám narodila dcera a vánoční svátky byly ještě hezčí. Na ta léta vzpomínám nejraději.


A předvánoční horečka? I ta dříve bývala. Ale když nebyly peníze, nemohlo se ani nic nakupovat. Rodiny žily z toho, co si vypěstovaly. I za války se žilo velmi skromně. Lidé ale byli velmi vynalézaví, to, co chybělo, nahradili něčím jiným. Později, když bylo peněz více, tak pomalu začala i předvánoční horečka. Ale trochu jiná, než ta dnešní. Byly to takové přátelské starosti. Když chtěl třeba mládenec děvčeti darovat mýdlo, nechal na něj udělat kazetu u knihaře. Musela být vyzdobená, vevnitř vyložená hedvábím.  Takže okolo jednoho dárku bylo starostí víc, než dost. To není jako teď, když se všechno nakoupí v jednom obchodě. A obdarovaní si svých dárků taky velice vážili. Dárky byly dávány s rozmyslem, nešlo o to utratit peníze za každou cenu.“


Vánoce jsou zkrátka pokaždé jiné. Někdy smutné, jindy veselé. Hodně záleží na nás, jaké si je uděláme. A i když nemáme zrovna moc peněz, nevadí. Vánoce přece nejsou od toho, abychom se předháněli, kdo dá víc dárků. Jsou to svátky klidu, míru a pohody. Tak si je užijme. Třeba jako daňkovické děti dříve. Neměli ani hostinu, ani dárky, ani stromeček a přece jim úsměv z tváře nezmizel…..


Vysočina, Daňkovice