Na brněnském gymnáziu studoval František tři roky. Pak přešel na učitelský ústav, který zahajoval druhý školní rok v nové budově na Starém Brně. Ze sto padesáti přihlášených bylo přijato pouze osmdesát.

S učením mu hodně pomáhal jeho přítel z Kuklíku, který zde studoval také. Jeho zásluhou František hravě zvládl český rozbor větný, fyziku a hlavně matematický zeměpis, o kterém do té doby neměl ani ponětí.

Františkovým novým třídní profesorem se stal Josef Hladík, který dříve býval odpovědným redaktorem „Národních listů“. Kromě těchto novin přispíval i do Barákovy „Svobody“ a Erbenovy „Obrany“ a byl i vrstevník a přítel Nerudův. Jeho novinářskou práci zastavila těžká choroba a tak přijal méně náročné povolání - stal se učitelem. Mezi studenty byl velice oblíbený a Františka učil z pěti předmětů – češtiny, němčiny, zeměpisu, dějepisu a pedagogiky.

Dalším oblíbeným a také obdivovaným profesorem učitelského ústavu byl František Dlouhý. Sedmadvacetiletý učitel přírodopisu rozhodně nepotřeboval při svých přednáškách žádnou nápovědu. Knihy ani poznámky nepoužíval a přesto dokázal mluvit tak plynně a čistě, že by se jeho řeč mohla okamžitě tisknout. Stejně jako Josef Hladík, i on měl kladný vztah k literární činnosti. Na své žáky působil velice sympatickým dojmem a ačkoliv byl velice přísným a náročným pedagogem, nikdy se nestalo, že by někdo z jeho předmětu propadl. Zkoušel v každé hodině. A to nejen látku, jež se brala minule, ale učivo probírané nejméně před šesti týdny.

Zajímavý byl i učitel zpěvu a hudby. Nebyl jím nikdo jiný, než Leoš Janáček, tehdy dvaceti pětiletý.

Na jaře roku 1880 se roznesla zpráva, že císař František Josef I. zavítá do Brna a jeho návštěva bude patřit i zdejšímu učitelskému ústavu. Nastaly horečnaté přípravy k jeho přijetí. Každý ročník a stejně tak i každý profesor hodlal jej oslnit znalostmi. Nešlo ani tak o probíranou látku, jako o vše, co jakýmkoliv způsobem souviselo s milovanou říší Rakousko-uherskou. Okamžitě se zanechalo zeměpisu cizích světadílů, studenti museli odříkávat, jako když bičem mrská pouze určité části zeměpisu rakouského. Odloženy byly dějiny starých národů a všichni se museli učit dějiny habsburského rodu. Dokonce i v tělocviku začali nacvičovat německou vojenskou execírku.

František se také pilně připravoval na vzácnou návštěvu. Možná dokonce o něco pilněji, než ostatní studenti, neboť byl profesorem Hladíkem vybrán, aby přednášel německou báseň o hrdinných činech Jeho veličenstva „Santa Lucia“.

Konečně se přiblížil den císařova příjezdu. První den jeho návštěvy v Brně se všichni studenti učitelského ústavu přesunuli ze Starého Brna na Nové, aby jej náležitě uvítali. Tak hlasitě a náruživě volali své „Sláva!“, až z toho mnozí, mezi nimi i František, ochraptěli.

Na druhý den se všichni dostavili do ústavu ve svých nejlepších úborech. Některým profesorům nechyběly na hlavách vysoké cylindry, jiní přišli jen v tvrdých kloboucích. Všichni byli u vytržení z toho, že budou moci pohledět svému panovníkovi tváří v tvář.

Císař konečně přijížděl, a to i s celou parádou. Byl tehdy v nejlepších letech a se svým průvodem tvořil obraz velice malebný. Profesorským sborem mu pak byly vyjmenovány předměty, které si může poslechnout a on si zvolil zeměpis. Františkovi tak spadl kámen ze srdce, svou báseň tedy přednášet nebude. S jeho chrapotem by to asi pro císaře nebyl zrovna nejpěknější zážitek z Brna.