VysočinaKe konci školního roku se mezi studenty objevily první případy tyfu. Ústav byl nakonec uzavřen před prázdninami a maturity odloženy na začátek dalšího školního roku. Dopadly neslavně. Více než polovina studentů neprospěla.
Největší vina za to, že absolventi neuspěli, byla vložena na bedra školního inspektora, pod jehož přísným dohledem maturitní zkoušky probíhaly. Jeho jednání bylo ostatními studenty považováno za nelidské. Mnozí z maturantů žili na pokraji bídy, jejich jediným příjmem byla sirotčí podpora nebo sto či padesáti zlatkové stipendium.
A ještě jedna událost rozčeřila jinak poklidnou hladinu studentského života. V době, kdy byl František ve třetím ročníku, hrávalo několik jeho spolužáků občas divadlo. Jeden z nich pronesl před představením vlastenecký proslov. To se doneslo školním úřadům a ty zavedly s delikventem disciplinární řízení.
Velkého zastánce našel viník v třídním profesorovi Hladíkovi. Ale ani ten nemohl zabránit návrhu na jeho vyloučení. Nakonec nebohému studentovi poradil, aby se nenechal vyhodit, ale raději aby sám odešel se vztyčenou hlavou, že má známého na ředitelství pošt a ten by mu mohl dopomoci k místu u pošty. A tak se také stalo.
Ostatní spolužáci to dotáhli k maturitě a stali se učiteli. Dostali „báječný“ plat – 25 zl na měsíc. Zatímco jejich spolužák bez maturity měl poštovní služné 40 zl a služební byt. A časem se stal dokonce poštovním ředitelem a velel čtyřicetičlennému personálu. Sloužilo mu ovšem ke cti, že zůstal věrný svým bývalým spolutrpitelům a každoročně je svolával do Brna, aby společně obnovili vzpomínky na doby dávno minulé.
Jakmile měl František maturitní vysvědčení v kapse, vrátil se zpět na Novoměstsko. Získal místo podučitele v Ubušíně. Byl zklamán, protože titul podučitel s sebou přinášel nízký plat a navíc jej mnozí brali jako potupnou, nižší funkci. Bylo zvykem, že podučitel dostal první třídu, kdežto nadučitel vyučoval třídu druhou. Lid byl toho mínění, že podučitel ještě na druhou třídu nestačí.
Vztahy mezi podučiteli a nadučiteli byli většinou velice napjaté. V Borovnici bylo mezi nimi dokonce vyložené nepřátelství. Naštěstí Františkův nadřízený i celá jeho rodina byli velice hodní. A František je ctil jako zdárný syn své dobré rodiče.
V Ubušíně si našel i dobrého přítele. Vesnice byla celá evangelická, pouze jeden statek byl katolický. Žila v něm vdova se třemi syny. Dva z nich byli lumpi a kořalové a jeden z nich se nakonec oběsil podobně jako kdysi jeho otec. Třetí syn byl stejně starý jako František. Vedl pořádný život a časem se stal Františkovým nejlepším přítelem. V neděli chodívali spolu do nedalekého Jimramova do kostela a pak se zastavili naproti v hospodě „U Ptáčka“.
Místo podučitele v Ubušíně zastával František čtyři roky. Nakonec požádal o přeložení a bylo mu vyhověno. Dostal se na místo podučitele do Svratky. Ale nebylo to jednoduché, protože místní školní rada byla proti. Novoměstský inspektor však jeho žádost zvlášť příznivě doporučil a tak v polovině srpna roku 1887 přesídlil František do Svratky.
