Ať žijí Josefové

Ať žijí Josefové

Devatenáctý březen je svátkem všech Josefů, Pepů, Jožků, Pepíčků, Josífků, Jobků, Jožů i Pepínů.

Toto jméno, dříve tak časté a velmi oblíbené, je u dětí čím dál vzácnější. Dědí se snad už jen z generace na generaci tam, kde byl v rodině vždycky nějaký ten Pepík. A přitom si dříve kalendář bez Josefa nedovedli představit.

Když Pepíci slavili svátek, bylo to vždy velkolepé, oslavy byly skoro stejně bujaré, jako by byl slaven svátek národní. A těch vtipů, které o Pepíčkovi vznikly. Pražský Pepík byl pojmem, byl znám od Aše až po Košice.

Ani patron všech Josefů není nikomu neznámý (i když kromě něj bylo za svaté prohlášeno několik dalších jeho jmenovců). Byl snoubencem a manželem Panny Marie a také ochráncem a pěstounem Ježíšovým. Prostý tesař z Nazaretu pocházel z rodu Davidova. Jeho jméno znamenalo „nechť přidá" nebo také „přidávající". Svatý Josef se stal hlavně patronem dělníků, ale také patronem Čech.

No a stejně jako k dalším svatým, i k Josefovi se váže spousta lidových pranostik:
Je-li na sv. Josefa vítr, potrvá čtvrt roku.
Mráz po sv. Josefu neuškodí květu.
Nenajde-li led Matějova pila, najde Josefova širočina.
Pěkný den na svatého Josefa zvěstuje dobrý rok.
Je-li na svatého Josefa hezky, urodí se málo obilí.