Vírská přehrada známá i neznámá

Vírská přehrada známá i neznámá

Lidé se odjakživa snažili ovládnout přírodní živly. Někdy byli v tomto počínání úspěšnější více, jindy méně.

 

 

Voda je nevyzpytatelná. Mírná říčka klidně plynoucí se během pár dnů dokáže změnit v dravou a krutou. A naopak, v dobách sucha se z řeky stává jen tenoučký potůček, který přináší pramálo osvěžení.

Taková je i řeka Svratka. Veletok se mění na tenký pramínek a naopak. I ji se lidé pokoušeli zkrotit. Na některých místech se jim to dokonce povedlo. Třeba nad obcí Vír, kde byla postavena známá Vírská přehrada.

První vodohospodářský plán, který se snažil řešit veliké kolísání rozmarné řeky Svratky, byl vypracován již v roce 1911 Zemským výborem moravskoslezským. Tehdy bylo naplánováno několik menších přehrad. Mezi nimi už byla zmiňovaná i Vírská.

V roce 1928 se v Brně konala jubilejní výstava, na které byla zveřejněna i informace o stavbě Vírské přehrady jako nejrozsáhlejšího vodohospodářského díla v povodí Svratky. Návrh brněnského profesora Jana Bažanta zaujal jak obyvatele Víru a okolí, tak i Brňany. Byl mu dokonce věnován jeden celý sál, což dokazuje důležitost celého projektu.

Ani období okupace nezastavilo plány na vybudování velké přehrady na řece Svratce. Díky malému kroužku inženýrů ze Zemského úřadu v Brně byl vypracován první technický prováděcí projekt tohoto monumentálního díla.

15. března 1940 ukázala řeka znovu svou sílu. Tehdy zatopila celou obec Vír. Velký podíl na této katastrofě měly ledové kry, které se na některých místech nakupily až do výše dvou metrů a tím vznikla neproniknutelná hráz. Na pomoc zatopené obci přišly vládní i okupační vojenské jednotky, které společnými silami odstřelovaly ledové bariéry.

Už tehdy bylo definitivně rozhodnuto o stavbě vodního díla. Práce však byly zahájeny až v roce 1947 a to spojenými podniky Konstruktiva a Hrabě a Lozovský. Po jejich znárodnění o rok později převzaly vedení stavby Československé stavební závody. Ty vodní dílo v listopadu 1957 také dokončily.

Výstavba však nebyla jednoduchá. Problémy byly jak se stavebním materiálem, tak i se strojním vybavením. Chyběli odborníci i dělníci. Ve stejné době se totiž začínalo s budováním další přehrady - Slapské. A ta měla z příkazu ministra ve všem přednost.

Kámen potřebný pro stavbu problémem nebyl. Těžil se nedaleko, v lomu, který býval u později zatopené obce Korouhvice. Po provizorně postavených kolejích jej pak na stavbu vozil vláček tažený parní lokomotivou.

Raritou výstavby Vírské přehrady bylo nouzové postavení prozatímní drtírny a betonárky poskládaných ze starých zařízení. Tato provizoria nakonec dodala na stavbu šedesát pět tisíc kubíků betonu za dva a půl roku. Zbývajících čtyřicet tři tisíc kubíků už bylo připraveno novou drtičkou a betonárkou. Komplex budov staré betonárky po napuštění přehrady zmizel pod hladinou. Dodneška je možné při poklesu hladiny v přehradě zahlédnout vrcholové partie zatopených objektů.

Dopravu štěrkopísku a cementu zajišťovala lanovka vedená z vlakového nádraží v Bystřici nad Pernštejnem až ke staveništi. Lanová dráha byla deset kilometrů dlouhá s výkonem dvacet tun za hodinu. Ani ona rozhodně nebyla žádnou mladicí neboť byla sestavena z havarovaného zařízení ze Švýcarska. Práci přímo na stavbě usnadňovaly dva jeřáby, z nichž jeden měl pojízdné věže. Beton byl na hráz dopravován v koších s otevíratelným dnem, které zkonstruovali pracovníci přehrady.

Jako všemu, co je nové a co se zkouší poprvé, ani této stavbě se nevyhnuly problémy a poruchy. Zdejší tým pracovníků však byl pro svou práci tak nadšený, že v jejich středu vznikl klub zlepšovatelů a vynálezců. Stalo se tak v roce 1950. Tito zlepšovatelé a vynálezci dokázali celou řadu „malých zázraků", jakými bylo například zautomatizování váhy na cement, zavedení automatizace betonárky nebo už zmiňované koše na dopravu betonu. I díky jejich práci a nadšení pokračovalo dílo rychle vpřed.

Na stavbě pracovalo tisíc čtyři sta dělníků. Avšak ne všichni místní, těch zde byla pouhá třetina. Kupodivu velký podíl na vybudování Vírské přehrady měli Řekové, kteří sem přišli v padesátých letech. Mnohým z nich byl pak u nás poskytnut azyl.

Napouštění přehrady bylo postupné a skončilo spolu s dokončením stavby v roce 1957. Za oběť tomuto vodnímu dílu padly obce Chudobín, Korouhvice a část Hamrů. Díky tomu ale byla obec Vír uchráněna před dalšími povodněmi a přehrada se stala obrovskou zásobárnou pitné vody. Nechybí zde samozřejmě ani vodní elektrárna. Její první turbína byla uvedena do provozu v roce 1954. O rok dříve byla dokončena stavba vyrovnávací nádrže.

Hráz vysoká sedmdesát šest a půl metru, se šířkou v patě padesát pět metrů a s devítimetrovou korunou, je schopna pojmout padesát čtyři miliónů metrů krychlových vody. Celá hráz je dlouhá tři sta devadesát metrů a zatopená plocha má rozlohu dvě stě dvacet tři hektarů. Tato čísla jsou jistě úctyhodná a Vírská přehrada se tak řadí mezi naše nejvýznamnější vodní díla.

Kromě toho, že je Vírská přehrada zajímavá svou výstavbou a historií, skrývá v hlubinách svých vod i mnohá tajemství. Nejsou to jen zatopené vesnice a stavby, které je možné nalézt v místních vodách. Protože je zde zákaz rybolovu, vypráví se pohádky a báje o rybím ráji, který je pečlivě uzavřen mlčenlivou hladinou. Mnohakiloví kapři se zde vesele prohánějí po boku dravých štik a v hlubině se z boku na bok líně obrací staří a obrovští sumci. Snad jen potápěči si mohou občas tajemný rybí ráj prohlédnout, oku náhodného návštěvníka však tento svět zůstane navždy utajen.